sobota 25. prosince 2010

Vánoce

Chtěli bychom Vám touto cestou popřát krásné Vánoce a svátky. Předpokládám, že už máte rozbalené dárky. Nás to čeká dnes večer. Kvůli službě jsme si Štědrý den posunuli. Ale už zítra se zařadíme mezi šťastlivce s novýma ponožkama :-)

Mějte se dobře.

středa 22. prosince 2010

Klea a Deny

Na první pohled neslučitelná dvojice: fenka amerického stafordširského teriéra a zakrslý králík. Ve skutečnosti, pár k pohledání. Ale když si Deny (králík) už dovoluje moc, umí mu Klea taky domluvit.
Kliknutím na odkaz pod fotkou zobrazíte celé album.
From Klea a Deny
From Klea a Deny

čtvrtek 16. prosince 2010

Můžeme pomáhat

Lidé by měli umět pomáhat. Můžeme to dělat různě a mnoho je také těch, co naši pomoc potřebují. Nejsou to jen zvířata, ale i lidé. A můžeme pomáhat mnoha způsoby. Můžeme změnit svůj životní styl, tak jak to zkouším já s Ivčou, můžeme si číst o tom, jaký tento svět je bez konzumních brýlí, které jsou nám po narození nasazeny, můžeme ale také pomoci finančně. Vždyť jsou vánoce. Rádi bychom Vás tímto inspirovali. My zvolili podporu pomocí společnosti Unicef a koupili vakcínu pro 40 dětí, které nemají takové štěstí jako vy, co čtete tyto řádky. Zkuste to taky. Nebo máte sami tak málo?

úterý 14. prosince 2010

Jak jsem učil na gymplu

V posledním článku jsem psal o mé návštěvě gymnázia v roli posluchače. Uteklo pár dní a já se vrátil na místo činu. Tentokrát jako vyučující. Tak to víte, to byl pro mě velký zážitek: učit a ještě na gymplu, jehož jsem absolvent. Pořád se mi to zdá zvláštní pohybovat se na druhé straně barikády, zvlášť když na chodbách potkávám své bývalé učitele. Ale čas letí. Uběhlo dvanáct let, co jsem školu opustil.
Hned ráno, jako první hodinu jsem učil druháky. Žádný velký problém to nebyl. S pomocí prezentace jsem se jim pokusil vysvětlit co to je zastupitelská demokracie a jaké známe volby. Snad to pochopili. Druhou hodinu byla filosofie u čtvrťáků. To už je trochu větší oříšek, ale i tady proběhlo všechno jak mělo. Praktické ukázky studenty snad zaujaly.  
Vyučovat mladé lidi je zábava, ale taky zodpovědnost. Mně se to líbí. Udělat studentům show, která je zaujme a současně něco naučí je parádní.
Uvidíme příští týden, kdy ještě odučím dvě hodiny filosofie u čtvrťáků. Pak už možná nikdy v životě na gymnáziu učit nebudu, takže si to musím užít. Ale co vlastně bude, to je ve hvězdách...

sobota 11. prosince 2010

Zpět do lavic aneb události jednoho dopoledne

4:20 Spím, budí mě poplach. Čas letí, automaticky se oblékám, beru výjezdovou kartu a příkaz k výjezdu a utíkám k autu. Teplá postel zůstala kdesi za mnou, venku padá sníh. Je pěkná kosa. Rozespalý se v kabině soukám do dýchačáku. Na dopravních značkách kolem silnice se odráží modré záblesky našeho majáku. Jedeme na požár auta.
5:25 Ulehám opět do postele. Dobře odvedená práce. Už neusnu, v šest je budíček. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Nechám je plynout a užívám si teplo, které je pod pokrývkou. Postel je geniální vynález
7:15 Odjíždím domů. Vezu kolegy z práce na zastávku. Mám docela hlad. To je tak, když člověk vstává moc brzo. Před domem zaparkuju. Vrtá mi hlavou, co posnídám. Spásná myšlenka. Ovesné vločky. Vždy mě zasytí na dlouho a to dnes potřebuju. V nedalekém obchůdku koupím mléko. Ostatní mám doma. U konečné trolejbusu chci v trafice koupit lístky na MHD. Bylo by vhodné zvolit ekologickou dopravu. Starší nesympatický prodejce prý jízdenky nevede. Sabotuju MHD a pojedu autem. Trpím výčitkami svědomí.
9:00 Stihnul jsem posedět na záchodě, okoupat se, nasnídat se, projet maily, sbalit si věci do školy. Ano do školy. Dneska jdu v rámci své studijní praxe na Filosofické fakultě posedět dvě hodiny na gymnázium a sledovat jak se učí Společenské vědy. Vybral jsem si gymnázium, kde jsem maturoval. Dobrá volba.
9:50 Začíná vyučování. Ještě před několika hodinami jsem seděl ve velkém červeném houkajícím autě a teď je ze mě školák. Život je kouzelný. Sedím úplně vzadu a mlčky sleduju průběh hodiny. Před čtrnácti lety jsem seděl o pár lavic vpředu. Jako by to bylo včera. Najednou vidím věci z jiné perspektivy. Učitel to nemá snadné.
11:40 Domlouvám se s mojí vedoucí praxe, že příště budu vyučovat já. Co na to říct. Druháci budou poslouchat o tom, jak funguje demokracie a co jsou vlastně volby a čtvrťáky budu přesvědčovat, že filosofie helenistického období není tak úplně k zahození.  Jsem nedočkavý a současně plný obav. Trošku komické. Na jednu stranu v noci bojuju s ohněm, na druhou cítím respekt ze skupiny puberťáků.
12:00 Odcházím ze školy. Pojedu si koupit Seitan. Večer budeme mít vege-Segedínský guláš.

pátek 3. prosince 2010

Vánoční Vyškov

Fotografování v zimě je nepohodlné. Pokud se člověk nepřipraví a dobře neobleče, nemá ani cenu brát foťák do ulic. Já se ale připravil. Navíc jsem měl skvělou asistentku. A to se hodí.
Fotografování v zimě je kouzelné. Stačí chvíli stát a nasávat předvánoční atmosféru. Lidé, hluboce zachumlaní do kabátů, rychlým krokem míjejí neznámého fotografa. Někteří se vlídně ptají, jestli mohou vstoupit do záběru, jiní už jsou myšlenkama doma u hrnečku teplého čaje.
Fotografování v zimě nabízí krásně jasný a čistý vzduch, zimní ulice poodhalují svoji noční krásu. Stačí jen hledat. 



Doba vánoční je bohatá na inspiraci. Inspiruje lidi k slušnému chování, což by je zřejmě během celého roku ani nenapadlo a pobízí obdarovat blízké, když už ne láskou, alespoň teplýma ponožkama.
Doba vánoční nám dává šanci věřit, že ne všechno kolem nás je tím vším. Nabízí nám totiž pohádky a příběhy a tak oživuje monotóně suchý racionální svět o iracionálno, které jakoby se vytrácelo.

Fotografie jsem pořídil v předvánočním Vyškově.

čtvrtek 25. listopadu 2010

Jak přečíst brněnské hodiny

O brněnském hodinovém údu už bylo napsáno mnoho. Snad není co dodat. Pokud se ale chcete trošku pobavit, podívejte se, jak odečítá čas z těchto hodin samotný spoluautor hodinového stroje, pan Oldřich Rujbr.

Kožešinová farma za bukem

Uplně náhodou jsem zjistil, že kousek za Brnem, doslova v mém hasebním obvodu (co se mojí práce týká), se nachází jedna z kožešinových zvířecích farem. Jde o farmu v Moravských Knínicích. Zajímavý článek o tomto podniku najdete zde. Pokud je pravda co je v článku napsáno, a co ukazuje video, které přikládám, je mi z toho smutno.

"Vpravdě je člověk králem zvířat, neboť je svou brutalitou předčí. Žijeme ze smrti druhých. Jsme chodící hřbitovy!"
Leonardo da Vinci

Nebuďme lhostejní a tupí . Nebuďme stádo.
PETICE


pátek 19. listopadu 2010

Vegetariánství je jen o jídle?

Při studiu jsem narazil na několik zajímavých argumentů, které hovoří o hodnotě života, o zabíjení zvířat, potažmo o vegetariánství. Vegetariánství přece není jen o jídle. Je to mnohem hlubší problém, který má svoji rovinu filosofickou a morální. A v čem je vlastně zakopaný pes? Pokusím se ho shrnout do dvou otázek, které spolu ovšem úzce souvisí: 
1) Máme právo zabíjet zvířata, abychom je mohli jíst?
2) Jsme vyšší, nadřazené bytosti proti zvířatům?

V přírodě funguje potravinový řetězec naprosto normálně, je to systém, který zajišťuje udržitelnost života. Zvířata prostě pojídají jiná zvířata. Nemají totiž jinou možnost. Jsou pudově vedena. V tomto se ovšem člověk zásadně liší od ostatních živočichů. Má možnost volby, je svobodný. Když postavíte vedle psa háravou fenku, jeho volba mezi přivoláním a fenkou bude jasná. Když postavíte vedle muže ženu v ovulaci na jedné straně a manželku na druhé, muž se, krom toho, že nepozná ovulaci, přikloní k manželce (alespoň veřejně). Jsme totiž svobodní a dovedeme naše pudy ovládat. Jenomže tato svoboda neznamená právo, ale odpovědnost. Odpovědnost za to co s ní provedeme, jakou zvolíme volbu. A o tom to je. Máme možnost nejíst maso, aniž bychom si ublížili. Jenomže je tu ještě další aspekt. Co nám dává právo zabíjet zvířata, chovat je ve zcela nepřirozených podmínkách? Jsme snad vyšší, nadřazené bytosti? Podle čeho tak můžeme usoudit? Protože jsme rozumové bytosti? Toho si přece vážíme jen my lidé, psi si mohou více vážit dobrého čichu, podle svých měřítek by se tedy psi museli považovat za vyšší bytosti. Nebo je vyšší ta bytost, co víc prospívá světu? V tom případě jsme totálními outsidery. Nebo jsme nadřazení proto, že jsme dali spatřit světu Monu Lisu nebo Beethovenovu Devátou? Ale to je dobré tak akorát pro nás, Země to nepotřebuje. Obávám se, že pocit nadřazenosti je pouhým historickým předsudkem. Jen o tom by se dalo psát docela dlouho – o Bibli, jejím pojetí světa, o mechanicismu atd. Vezměme si slovní spojení: „to bylo zvěrstvo“. Jako by zvířata vynikala nějakou krutostí, jako by byla něco míň, přitom morální akcent můžeme připsat až lidskému jednání. Myšlenka nadřazenosti je stará jak lidstvo samo, vzpomeňme: Indiáni, černí otroci, židé, cigáni, … zvířata. Musíme tedy nakonec připustit, že nám nic nedává právo, považovat se za něco víc. Jsme živočichové, tak jako lemur nebo ježek. Ano, jsou tu rozdíly, tak jako mezi muži a ženami, bílými a černými, ale představuje jakýkoliv rozdíl důvod pro diskriminaci? Nebo chceme zabíjet zvířata, protože nám nemohou argumentačně stačit? Budeme snad zabíjet i hluchoněmé? Všichni tvorové mají jedno společné. Neuvěřitelnou touhu po životě a vyhýbání se utrpení. To samo o sobě je úctyhodné a život se tak stává hodnotou sám o sobě. 

Současná společnost je tragikomicky pokrytecká. Na jedné straně doma chováme zvířecí miláčky a na druhé straně se raději neptáme, odkud pochází maso a léky a jak se testují kosmetické přípravky. Jako bychom podvědomě tušili, že odhalení skutečnosti by se nám moc nelíbilo. Rozumnou alternativu přitom mohou nabízet biofarmy, biojatka, kde se zvířata pohybují mnohem přirozeněji, kde se nedopují, kde se jim záměrně nemění biorytmus. Jenomže o peníze jde až na prvním místě, že? Svědomí, zodpovědnost, bolest, utrpení jde stranou, když jde o peníze. Tak nás to přece podvědomě učí kapitalistická morálka už odmala. Než si odepřít nový telefon, nebo čokoládu a koupit si biomaso, raději zavřeme oči, a jak to stádo budeme šlapat brázdu. Přitom bychom i tím mohli pomoci. Jeden citát říká: nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že může udělat jen málo.Jak je tedy patrné, cílem vegetariánství z morálního pohledu, je zmírnit a zmenšit celkový fond utrpení na této Zemi. Tak se ptám: je to málo? 

Not man apart = člověk nestojí mimo
PS1: přikládám jedno zajímavé video
PS2: víte jaká vajíčka kupujete? Malý návod najdete zde.
------------------------
V textu byla použitá argumentace z knihy Erazima Koháka, Zelená svatozář. Vřele doporučuji všem, kdo přemýšlí. 

pondělí 15. listopadu 2010

Slunečná neděle

Jelikož nám počasí stále přeje, rozhodli jsme se, že je škoda proležet den. Jaróšek zavelil, zvedli jsme kotvu a vyrazili vstříc dobrodružství . Nevěděla jsem kam jedeme, prý překvapení :o), ale to je celkem jedno, když jste se svým miláčkem. Tušila jsem, že to budou kešky a můj „čuch“ se nemýlil. Bez GPS, zato zvesela jsme dorazili do Letonic. První stanoviště a cíl zněl jasně, ale zas tak jasný nebyl. Po čtyřicetiminutovém hledání, kdy jsme prohledali snad všechny okem viditelné otvory, jsme to vzdali s tím, že se na místo činu ještě vrátíme. To jsem netušila, že miláček má v záloze další dva „poklady“. Po cestě zpět jsme náhodou odlovili kešku u letonického kostela, se kterou jsme nepočítali. U druhé zastávky už to vypadalo, že opět vyjdeme naprázdno, ale vzdát to nechtěl ani jeden z nás. Dokonce jsme zapojili Kleofáše, ale ta hledání kešky bojkotovala. Za pomoci dalšího kačera (přece jen víc očí víc vidí) byl náš lov úspěšný a já měla ohromnou radost, že se mi povedlo poklad objevit. S nadšením, vypnutou hrudí  a nosíkem trošku nahoru jsem „chytla slinu“ a nedočkavě se hrnula za posledním pokladem, ukrytým v útrobách Větrníku, kde příšerně foukalo. Jarda potvrdil svou pozici profesionálního kešera a kešku odlovil velice snadno. KEŠKÁM ZDAR!!!

čtvrtek 11. listopadu 2010

Vývoj krajiny

Pokud chcete vidět, jak se během půl století změnila krajina, kde žijete, následujte tento odkaz.
Zajímavé je to např. v okolí Brněnské přehrady, pokud porovnáte se současnou mapou. Kolik prostoru, polí, luk a lesů postupně zabíráme. Jak to půjde dál? Populační růst sice v naší zemi zvolnil (ačkoliv v globálním měřítku se množíme jak krysy), na jak dlouho ale? Jak řešit problém populační exploze? Moderní technologie zatím sice umožňují, aby se najedli všichni (v průměru), když ale za stovky let nezbyde na Zemi pořádný kus lesa a my se stejně uživíme, nebude to náhodou na úkor kvality našeho života? Průzkumy ukázaly (viz. poznámka dole), že k plnohodnotnému a kvalitnímu životu přírodu potřebujeme. Myslíme na to nebo preferujeme kvantitu nad kvalitou, tak, jak nám to káže kapitalistický způsob hospodaření?
-------------------------------------------
JANDOVÁ, J., (ed.). Člověk+příroda=udržitelnost?. Praha: Zelený kruh, 2009. ISBN 978-80-903968-5-2., str. 8-27)

pátek 5. listopadu 2010

Max skokan

Max je docela velký pes a mezi jeho přednosti nepatří vysoké skákání. Ale jak se nedávno ukázalo, pouze to skvěle maskoval, protože když chce, vyskočí hodně, hodně, hodně vysoko. Další fotografie můžete vidět  na konci jeho fotoalba.

From Maxmilian High Flyer Black Brianta (Max)

středa 3. listopadu 2010

Upozornění na podvodníka: www.rajnakupu.eu

Už dlouho nakupuju různé zboží přes internet. Ale teprve nedávno jsem se napálil. Objednal jsem si knihu řádově za 250 Kč,- Nebyla téměř nikde k sehnání, našel jsem ji po dlouhém hledání na serveru www.rajnakupu.eu Tento web je psán na jistého pana Martina Kubeše.
Objednané zboží (proti mým zvyklostem) jsem platil převodem. Zboží jsem nedostal, na maily nikdo nereagoval, a tak jsem se začal pídit po informacích o tomto obchodě. A zjistil jsem, že za obchodem stojí jistá paní Zdeňka Říhová, která už je svojí, řekněme decentně nespolehlivostí, na netu proslavená. Provozovala již několik internetových obchodů (např. www.eshop-knihy.cz) a vždy podobně nejspíše za účelem obohatit se. Podle internetových diskuzí již byla z tohoto důvodu vyšetřována policií. Proto si dejte pozor, kde nakupujete, ať nedopadnete jak já.
A rozuzlení? Teprve když jsem použil vhodné formulace a kouzlo hodnosti, obratem se ozvala a údajně peníze převedla zpět na můj účet. Uvidíme...
No a můj pocit? Jak řekla jedna paní: "Čím víc poznávám lidi, tím víc mám rád psy."

úterý 2. listopadu 2010

Loajalita k zemi

From S citem



Šel jsem se projít za město, za Vyškov, kamsi do polí po cestách, kudy auta většinou nejezdí. Vzal jsem fotoaparát a dva psy. Pes je báječné zvíře, kdo jej neměl, nekrmil, nepečoval o něj v nemoci i ve zdraví, kdo si s ním nehrál, nehladil jej, nikdy ten neuvěřitelný vztah, krásně nematematický, nematerialistický, netechnický a přece tak opravdový, nemůže pochopit. Je to důkaz, že existuje něco víc než jen karteziánský pohled na svět, který si současná společnost již před staletími naivně a hloupě osvojila a naprosto geniálně vyšlechtila z lidí stádo. Pes je výjimečné zvíře, inteligentní a citlivé, plné lásky. V dnešní době je přátelství člověka a psa, zvlášť ve městě, způsobem jak cítit přírodu. Pes je zvíře, i když jej lidé často polidštují, pořád je to zvíře a může nám tak připomínat co jsme my, a kam patříme. Ale to jsem trochu odbočil. Když se často takhle procházím, můžu v klidu přemýšlet a fotografovat. Tentokrát jsem šel mezi poli, a uvědomil si, jak důležitý pro nás tenhle obdělávaný kus země je. Máme přirozenou úctu k zaměstnavateli, nebo tomu říkejme respekt, loajalita. Zaměstnavatel nám dává peníze, vidíme je fakticky, na účtu, můžeme díky nim existovat. My mu jsme za to svým způsobem zavázáni a nechceme, aby se mu něco stalo. Kdo by nás pak živil? Tak se ptám, proč není stejná loajalita k zemi, která nás živí. Vždyť jen díky půdě, můžeme jíst.  A díky Zemi můžeme dýchat. Asi je to tím, že je to velmi velmi zprostředkované. Už si to ani neuvědomujeme. Bereme to jako samozřejmost. Když chceme brambory, prostě zajdeme do obchodu a koupíme pytel. Kdo si dnes uvědomuje, že vše co jíme, pochází ze země. Jen málokdo si čte, co je na obalu malým písmem napsáno, z čeho se naše jídlo skládá, a když už někdo tyto řádky očima projede, je to jen aby se ujistil, že po jídle neztloustne. Jakmile je v řetězci zprostředkování příliš článků, ztrácíme přehled, nevidíme začátek řetězu. A spolu s tím ztrácíme úctu a respekt. A proto je dobré chodit za město a tyhle samozřejmé věci si uvědomovat. Podívat se zase na začátek řetězu. Také tím se můžeme vyčlenit ze stáda…
Fotografie u článku jsem pořídil při zmíněné vycházce. Jaký příběh skrývá mrtvý hraboš na cestě? Vše kolem nás má svůj příběh.

PS: svoji společenskou degeneraci a stádovitost jsem si uvědomil, když jsem na jednom ze stromků, které se za městem vysazují četl nápis ACER PLATAN. Pod tíhou doby jsem hloupě v první chvíli četl první slovo anglicky po stylu známé společnosti vyrábějící elektroniku. Věřím, že podobnou chybu udělá víc lidí. Třeba jednou příjde  doba, kdy budeme ACER "hloupě" číst nejprve latinsky, pod vlivem názvu rostliny. Mimochodem jde o javor mléč.


 Not man apart

pátek 29. října 2010

Jubilejní keš č. 400 - s terénem 5

From Keš 400

FOTOGALERIE

Dneska byl další krásný podzimní den, přesně takový, kdy je škoda sedět doma. A my jsme proto doma neseděli. Vzali jsme oba psíky a vyrazili s kamarádem Tondou kousek za Brno odlovit dvě kešky. Ta druhá měla být jubilejní čtyřstá a proto jsme zvolili nějakou extrovní.
První na řadě byla pohodová keška kousek od silnice. Odtud jsme se přesunuli ke kešce Kaple sv. Anny. Už podle listingu jsme se trochu vybavili. Vzali jsme lano, postroje a nějaké karabiny. Bohužel smice a reepky na prusíky jsem nechal v práci. Takže i tak jsme museli trošku improvizovat. No nebudu nic předstírat. Nebylo to snadné. Oprávněně má tato keška obtížnost terénu č.5. Ale jako jubilejní jsem musel zvolit nějakou speciálku. Tonda tuhle objevil a byla to ta pravá. Za jeho a Ivčiny pomoci se mi podařilo vylézt až ke kešce a zalogovat. Pséci při tom vesele obíhali kapličku a parádně se při tom unavili. Cestou k autu jsme se ještě zastavili u rybníka v bufetu a dali si párky, polévku a langoše. Prostě výborně strávený den.

čtvrtek 28. října 2010

3D rozčarování

Včera jsem šel snad po dvou letech do kina. Chtěl jsem Ivču trochu překvapit a tak jsem ji vzal na pohádku Legenda o sovích strážcích, protože ona má sovy moc ráda. Byla to pro nás současně 3D premiéra. Pohádka byla super, tak jak to má být, dobří zvítězili na zlými, ale dostali při tom pěkně po pérkách, aby to neměli tak lehký. Navíc celkem originální soví pojetí se musí ocenit. Z čeho jsme byli ale zklamaní, a to oba dva, bylo ono slavné 3D. Popravdě čekali jsme větší mazec. Po téhle zkušenosti nechápu, k čemu je dobrá 3D televize, protože silně pochybuju, že přednese větší efekt než kinosál. A to nemluvím o diskuzi, která se vede o jejím působení na zdraví člověka. Podle mě je celá slavná 3D show, zase parádní marketingová tahačka na lidi.

úterý 26. října 2010

Reklama je všude

Poslední dobou jsem věnoval pozornost vlivu reklamy na člověka. A moje závěry?
1) Reklamě neutečete. Doma si pustíte rádio a je tam reklama, pustíte televizi je tam reklama, najedete na internet a je tam reklama, už i soukromé blogy zdobí reklama (lidé snad nemají soudnost?), na zastávce reklama, jedete autem a u silnice reklama, otevřete na záchodě časopis a je tam reklama, ve schránce mě čeká reklama, vejdete do obchodu a posloucháte v amplionu reklamu...
2) Reklama je médiem tohoto století. Pokud jen trochu projedete internet najdete spoustu ukázek jak může reklama manipulovat našim podvědomím a možná vám dojde jak mocná zbraň trhu to je. Jak důmyslně se umí vetřít až k nám na záchod.
3) Reklama uráží lidskou důstojnost, protože dělá z lidí pitomce a přesvědčuje nás, že potřebujeme něco, co ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme. Soudný člověk snad ví, kdy něco chce a najde si to.
4) Reklama nás nabádá utrácet zbytečně a podporuje konzumní neudržitelný způsob života. Staví do popředí naprosto zcestné hodnoty (bohatství, krásu, styl, majetek).
5) Reklama se mě snaží zmanipulovat a to mě uráží, proto ji nehodlám podporovat (např. na svém blogu, sledováním v TV, posloucháním v rádiu, čtením letáků...).
7) Reklama blbne děti a to mě štve nejvíc. Pár tipů jak s tím bojovat je např. tady.
6) Reklama je pro mnohé droga, aniž si to uvědomují.

A co vy?

PS: jak jsem právě zjistil, na reklamu se chodí už i do kina. Tomu říkám totální úpadek...

Volejbal

Tak jsem poprvé v životě zavítal na volejbal. Ivča si jela zahrát Hanáckou volejbalovou ligu do Prostějova a já u toho samozřejmě nemohl chybět. Ačkoliv volejbal v televizi zásadně přepínám, musím přiznat že v hale jsem se nenudil a hra mě zaujala. Pěkně se mi koukalo jak to Ivča válí. Samozřejmě to byla i malá fotografická výzva. Fotogalerie ZDE.

From Volejbal, Hanácká liga, Prostějov

pondělí 18. října 2010

Automatické pokladny

Včera jsme po dlouhé době byli donuceni s přítelkyní nakupovat v Tescu a narazili tam na tzv. automatické pokladny. Popravdě oba jsme byli dost znechuceni. A oba nás napadla stejná myšlenka: kam vlastně směřujeme? Pakliže připustíme, že Tesco nebude díky těmto novinkám propuštět "klasické" živé pokladní, jak tvrdí, i tak je podle mě zavádění takových systémů bohužel dalším důkazem veselého směřování do civilizační slepé uličky. Ušetří tím lidé při nakupování čas? Snad trochu. Komické, jak pořád šetříme čas, všechno chceme rychleji. Už jsem o tom jeden článek tady psal. Jak absurdní snaha, ačkolik čas, který získáme stejně promrháme. Druhým aspektem je, že Tesco chce, jak samo tvrdí, zrychlit nakupování, tudíž jednoduše řečeno, vydělávat víc peněz. Další skvělá symbolika 21. století...jen víc a víc. Škoda, že je tento přístup neudržitelný, ačkoliv díky kvalitnímu vymývání mozků pomocí reklamy, která dovede přesvědčit, že potřebujete nový model telefonu, přestože ten starý vám stále dobře slouží, je tato "filosofie" všeobecně podporována a upřednostňována. Měřítky jsou hrubý domácí produkt, roční příjem, zisk, kapitál... Jsem zvědavý, jestli stihneme takhle rozjetý vlak zastavit a přejet na druhou kolej, než s náma matička země pěkně vypeče. Ale ono se to jede, když v tom vybouraném vlaku už nebudeme sedět my, ale děti našich dětí...

                                                                                                                                                                                     Not man apart

čtvrtek 14. října 2010

Potok Veverka

Zase jsem se trošku toulal s fotoaparátem v ruce. Malý článek můžete najít na mém fotoblogu.

Také jsem aktualizoval svoje fotografické portfolio (v horní liště jsou kategorie), najdete jej ZDE.

pondělí 11. října 2010

Energie nad hlavou



Už Vás někdy napadlo, kolik energie se nám dnes a denně prohání nad hlavou? Už Vás napadlo, jak jsme si zvykli a zautomatizovali pohled na nebe skrze dráty? Zajeďte se podívat na cholerový hřbitov u Veverské Bitýšky a třeba si to všechno uvědomíte.

Nové fotky v Maxově albu

From Maxmilian High Flyer Black Brianta (Max)

sobota 9. října 2010

Úcta k životu


Jako by chyběla všeobecná úcta a respekt k přírodě. Jako bychom už nežili s pocitem, že příroda je něco cenného, nenahraditelného a nám blízkého. Odvrátili jsme se od ní a hledáme uspokojení v materiálním světě, který tvoříme. Člověk přestává chápat přírodu a její hodnoty, naivně se konejší myšlenkou pokroku a nechává se hnát neukojitelnou touhou neustále produkovat a tvořit stále větší zisk. Zcela ztrácíme kontakt s realitou, která není vyjádřená jedničkami a nulami a při tom je mnohem složitější. Příroda je natolik složitý systém že snad nikdy nebudeme schopni jej do posledního detailu pochopit a prozkoumat, a není ani důvod to dělat. Ztratili jsme se na cestě, která nás táhne, je to dálnice. Jenomže naše rychlost neodpovídá možnostem, jež tato planeta nabízí. Více jak zpětinásobení populace lidí na Zemi během jednoho století je alarmující. Přístup k přírodě, je krizí identity člověka, krizí naší svobody.
Filozof, Erazim Kohák říká, že základní odcizení je odcizení přírodě ve zcela konkrétním smyslu přírodního světa života, odcizení živým tvorům, rytmu dne a noci, životu ročních období. Člověk pak zneužívá a ničí přírodu proto, že se mu zcela zkušenostně stala něčím vzdáleným, cizím. A já musím souhlasit. Však se podívejme: svojí matce neubližujeme, protože ji známe od mala, máme ji rádi, máme k ní vztah, cit, máme s ní dobré zkušenosti. Již od miminka je dám vštěpováno, jak se k matce máme chovat. Ale úplně jsme zapomněli na svoji druhou matku – přírodu. Přestože i ona nám dává vše, co může, díky ní žijeme, nepěstuje se v mladých lidech pozitivní vztah k ní. Chybí cit, vůle poslouchat. Od mala jsou preferovány naprosto jiné hodnoty, je zdůrazňován jiný žebříček: uplácej pěknou bábovičku (proč proboha nemůže být škaredší než ta Honzíkova vedle?), musíš závod vyhrát (nestačí se jen pobavit a zúčastnit se?), musíš vydělávat co nejvíce peněz, mít nádherný byt, nejméně jedno auto, notebook, poslední model mobilního telefonu, značkové oblečení. Však si poslechněte, o čem se baví dnešní děti ve školách, co je pro mě důležité, resp. co jim je od mala slepě předhazováno, jako důležité. A tak už od mala ztrácí vrozenou úctu k životu. Při tom je to jeden ze základních etických kodexů, jež kdysi vyřkl Albert Schweitzer: „Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat.“ Jak prosté a jak účinné a při tom ve společnosti tak málo podporované. Jakmile ale jednou tuto úctu ke všemu živému pocítíte, jakmile z vás začne vyvěrat, najednou se objeví ohromný respekt před přírodou, která to všechno živé vytvořila, která to spravuje a opatruje. Máte chuť při každé příležitosti odejít pryč z města, posadit se na louku a uvědomovat si sebe sama, svoje skutečné bytí. Všechny ostatní hodnoty, jež jsem zmínil, najednou ustoupí kamsi do pozadí, ztratí svůj lesk ve světle zapadajícího slunce, jenž něžně hladí úrodné svahy pod vesničkou, jenž příjemně hřeje, uspává a přitom naplňuje vitalitou. A když na tváři navíc ucítíte chladný podzimní vánek, začnete si uvědomovat co je doopravdy čas a prostor a usmějete se, protože pochopíte, jaký život opravdu je. Slovy Alberta Schweitzera: „Jsem zbaven nevědomosti, která vládne světu. Jsem ze světa vykoupen. Skrze úctu k životu jsem uvržen do nepokoje, který svět nezná. Ale čerpám z ní také blaženost, jakou svět nemůže dát.“
Po takovém procitnutí vám některé problémy jiných začnou připadat legrační, triviální a zbytečné. Tím nechci říct, že žádné skutečné problémy člověk mít nemůže, tak to bohužel není. Přestanete se ale trápit pro spoustu věcí, které jiné lidi zužují. Možná se dá říct, že jste svobodnější, ale také zodpovědnější a smutnější při pohledu na stáda, která vás míjejí…

neděle 3. října 2010

Víkend na venkově

Tento víkend jsem neměl službu, takže jsme využili společného volna a vyrazili k mým prarodičům do vesničky Neplachovice poblíž Opavy. Bylo fajn vydat se z města na venkov. Doufáme, že v blízké budoucnosti, se ocitneme na klidném venkově a necháme město za zády a to už napořád. Ivča si popovídala se vším zvířectvem, které u prarodičů žije a vrámci návštěvy jsme odlovili i nedalekou kešku.
Prostě další příjemně strávené volno.

čtvrtek 30. září 2010

Jak se máme špatně?

Asi 1,4 miliard lidí na Zemi žije pod hranicí chudoby, tj. za méně než 1,25 dolaru na den. K dnešnímu dni po přepočtu to je asi 22,5 korun na den. Tak se ptám. Máme se opravdu tak špatně? Máme skutečný důvod neustále fňukat a stěžovat si, nebo je to jen naše rozmařilost, zvyk na vysokou životní úroveň a neúcta ke skutečným hodnotám a problémům? Podívejte se na následující video, jak vypadají opravdové problémy...

pondělí 27. září 2010

Karlovy Vary a Ivan Hlinka

Udělali jsme si další krátkou dovolenou a odjeli na opačnou stranu republiky. Ivča mě vytáhla za svými přáteli do Karlových Varů a Plzně. Využili jsme nový Pražský okruh a za necelé 4 hodiny jsme absolvovali bez nějakého spěchu cestu K.Vary-Vyškov. Pražský okruh je opravdu povedené dílko. 
K. Vary jsou, resp. by mohly být, pěkným městem, kdyby nebyly zaprodány Rusku. Upřímně jsem se styděl, když jsem viděl na obchodech ruské nápisy, ačkoliv nejbližší hranice je paradoxně s Německem. Byla mi hanba jak je snadné za peníze prodat identitu. Jen doufám, že se takhle po kouskách nerozprodáme celí.
Návštěvu přátel jsme pojali jako společenskou událost, takže odlov kešek byl až okrajovou záležitostí. Nicméně jsme zkusili odlovit jednu docela zajímavou kešku. Bohužel se nám nepodařilo odhalit její skvělé ukrytí. Tak snad příště. V deštivém počasí jsme ještě navštívili místo, kde před šesti lety tragicky zahynul při dopravní nehodě Ivan Hlinka. Zajímavé, postát chvíli na tomto místě. Kešku, která je zde ukrytá, jsme odlovili docela rychle.
Naše krátká a velmi příjemná dovolená, při které jsem poznal nové, sympatické lidi, utekla jak voda. Takže zase někdy do Varů...

čtvrtek 23. září 2010

Ferraty Raxalpen 17.-20.9. 2010

VIDEO
FOTKY


K mojí velké radosti jsem se již potřetí dostal do oblasti Raxalpen za účelem absolvování výstupů po zajištěných cestách. Předchozí výpravu naleznete zde.
Letos jsme vyrazili v silné sestavě. Expedice se účastnil Tonda, rovněž profesionální hasič a dobrý přítel, Zuzka a já s mojí drahou polovičkou Ivčou.

Den první
Z Brna jsme vyrazili v pátek kolem desáté hodiny a po četných čůracích pauzách jsme bez problému dorazili kolem 13h do Edlachu poblíž městečka Reichenau an der Rax. Ubytovali jsme se za 21 Éček se s snídaní v pro mě již známém příjemném penzionu a kolem 14h jsme již vyrazili na první tůru. Nejprve ale bylo nutné popojet autem do nedalekého výchozího bodu zvaného Preiner Gscheid. Odtud jsme směřovali již pěšmo k naší první ferratě Reistalersteig. Výstup pod zajištěnou cestu byl docela únavný, počasí vcelku přálo - ani slunce ani déšť, prostě tak akorát, když se nechcete zpotit víc, než je nutné. Pro mé expediční kolegy byly zajištěné cesty něčím novým a mě dělalo radost, když jsem sledoval, jak jsou ze svého prvního výstupu nadšení. To jsem ještě netušil, kolik radosti jim způsobí další naplánované výpravy. Poměrně lehkou ferratou jsme se dostali na opuštěnou náhorní plošinu Raxu, nedaleko vrcholu Heukuppe (2007m.n.m.). Cesta nás vedla dál, příjemným klesáním ke kostelíku Raxkirchel vedle chaty Karl Ludwig-Haus. Docela silně foukalo a pobyt na náhorní plošině byl dost chladný. Ivča proto rychle odlovila zdejší kešku a po lehké svačině se pokračovalo zpět do údolí k autu. Cestou jsme ještě prohodili pár slov o místních terénkozách (kamzíci), které se vykrmovaly jen pár metrů od nás a pak už jsme nechali svá kolena trpět příkrým sešupem. Ale bylo nám dobře. Nálada suprová, příjemná únava. U parkoviště byl vhodný přístřešek, kde jsme si na vařiči ohřáli jídlo a sledovali jak v lehkém deštíku zdejší honáci stahují stádo krav z hor. Prostě co víc si přát.

Den druhý - akční
Na druhý den jsem měl v plánu výstup na nejvyšší horu Dolního Rakouska - Schneeberg (Sněžka) 2076 m.n.m. Jak to ale bývá, člověk míní, život mění. Po vydatné snídani jsme vyrazili autem směrem na Kaiserbrunn, což je tábořiště u silnice. Nevím jakým nedopatřením jsem si popletl tohle místo s cca 2,5 kilometru vzdáleným parkovištěm u chaty Weichtalhaus. A tak se stalo, že jsme nejprve mašírovali po silnici a já stále hledal Weichtalhaus, po cca půl kilometru už se mi to zdálo podezřelé, takže jsem naši jednotku vrátil a zkusili jsme postup po opačném břehu řeky . Zase jsme vesele mašírovali, dokud jsem nezjistil, že jsme vlastně zaparkovali o kus dřív. No nechtějte vědět ta slova z mých úst, která slyšelo údolí. No nic, nebyl čas, ptát se kdo je kdo. Navrhl jsem přebrodit řeku, vrátit se na silnici a k Weichtalhaus dojít pěšky. A jako navrhovatel této myšlenky jsem vyrazil do proudu první. Pomocí trekových holí jsem úspěšně dobrodil asi do poloviny toku, kde se můj úspěch zmenšoval se zvyšující se hladinou. Když jsem pochopil, že pouze vyhrnuté nohavice nestačí, bylo už trochu pozdě. Byl jsem tam po pás. Ale ne jen já, ale i mapa. No nic, čas na hrdinství vypršel. Vrátil jsem se ke břehu. Začali jsme hledat lepší místo k překonání toku, protože toho bohdá nebude aby česky ferratista z vody utíkal. Nakonec se nám všem skutečně podařilo překonat ledový tok. Já jediný ovšem musel pokračovat s mokrýma kalhotama, trenkama a mapou, jejíž stav neodpovídal našim potřebám. No, alespoň, že jsem měl s sebou náhradní ponožky. 
Po tomto adrenalinovém a přiznejme i zábavném vystoupení jsme pokračovali k Weichtalhaus a od chaty již vzhůru ferratou Weichtalklamm. Tato cesta sice  nenabízí skvostné výhledy, na druhou stranu je akční. Vede často velmi úzkým kaňonem, musíte se protahovat komínem proti proudu potoka, zdolávat několik žebříků. Jištění v podstatě není potřeba, helmy ovšem doporučuju. Po této kouzelně cestě jsme se dostali až k chatě Kienthaler. Zde jsme poprvé potkali víc turistů. No víc, to je silné slovo, prostě asi deset lidiček tam sedělo. Hned za chatou je skalní stěna, po které vede zajištěná cesta Turmstein. Jde o cca 36 metrů vysoký výstup, který v podstatě nikam nevede. Ale byla to výzva, protože se již jedná o těžší cestu. Vystrojili jsme se a trojice Tonda, Ivča a já jsme podnikli výstup. Zuzka si netroufla a čekala na nás dole. Výstup byl příjemný a na vrcholu nás čekal báječný výhled. Zuzka si dodala odvahu, a když jsme sestoupili k chatě, podnikl jsem s ní výstup ještě jednou. Tentokrát jsem s sebou vzal i fotoaparát. Když jsme se konečně všichni zase sešli u chaty, dali jsme si polévku místního chataře a následoval sestup zpět do údolí. K výstupu na Schneeberg nebylo dost času. Ale já nelitoval. Alespoň máme důvod vrátit se do Raxu ještě jednou. Na konci sestupu jsme překonali nám již dobře známou řeku podruhé. Tentokrát suchou nohou po mostě. Ivča mě ale vyhecovala, co kdybychom si ten most slanili? Jednalo se o výšku cca 15 metrů. Nakonec jsem se nechal přemluvit a jako kompromisní řešení jsem zvolil slanění bokem kolem skály a převisu. Ještě, že s sebou smékám to lano. Náš den se tedy zakončil dalším adrenalinovým dobrodružstvím, když jsme až do pološera slaňovali. Za tmy jsme pomocí čelovek uprašovali zpět k autu, kde jsme si uvařili večeři a těšili se na teplou sprchu na penzionu. 

Den třetí - kritický a exponovaný
Třetí den bývá kritický. Měl jsem v plánu výstup ferratou Wildfahrte na náhorní plošinu a sestup ferratou Barenlochsteig. Ale plány jsou od toho aby se porušovaly. Autem jsem se zase posunuli, tentokrát do vesničky Hinternasswald, kde je hned u parkoviště důmyslně schovaná keška. Samozřejmě musela být odlovena. V chladném počasí s oblohou podmračenou jsme pak kráčeli údolím k pohoří Raxu. Cestou bylo jako vždy veselo a neunikla ani nedaleké keška. Výstup k ferratě zdál se být poněkud obtížný. Jak se totiž ukázalo než se vyjde k rozcestníku, odkud vedou již zmíněné zajištěné cesty, je potřeba absolvovat poměrně dlouhý zajištěný postup, jehož začátek je hned poměrně exponovaný a slabší povahy by s ním mohly mít problémy. My ovšem ne. Tohle bylo pravé adrenalinové nakopnutí. Na rozcestníku jsme se rozhodli pro cestu vpravo, tj. Wildfahrte a mě s přibývajícím časem a rychlostí, jakou jsme byli schopni na ferratě vyvinout, bylo čím dál jasnější, že plánovaná, rovněž náročnější ferrata dolů, dneska neklapne. Jenomže to vůbec nevadilo. Zvolená cesta byla vynikající. Poskytovala řadu krásných výhledů, náročnějších pasáží a míst k odpočinku. Byla prostě pohodová a vyplivla nás opět na náhorní plošině Raxu. Dali jsme pauzu. Kochali se krásou krajiny, která připomíná skotské pláně a já vymyslel nový sestup ferratou Gamsecksteig po jihozápadní stěně Raxu. A byla to věru dobrá volba. Podvečerní slunéčko si na nás totiž vzpomnělo a několikrát nás na stěně hřálo svými měkkými paprsky a já fotografoval. Co víc si může fotograf přát, než takové slunce. Gamsecksteig pro mě byla příjemným překvapením. Jde o velmi příjemnou cestu. Hodiny ale ubíhaly a bylo jasné, že k autu už půjdeme za tmy. Poslední kilometry vedly po pohodlné cestě, takže tam jsem obavy neměl, bylo ale nasnadě sestoupit nebezpečné úseky ještě za světla, což se nám v klidu podařilo. Za pomocí čelovek jsme pak sestupovali lesní pěšinou do údolí a plní dojmů se vraceli k autu. Vypili malého Jagermeistra a povečeřeli. Cestou do penzionu jsme si ještě koupili v restauraci pizzu do krabice na pokoj a naše spokojenost byla maximální. 

Den čtvrtý - neplánovaný a poslední
Pochopil jsem jsem již druhý den, že moje plány vytvořené ještě doma, vezmou za své, takže mě nakonec nepřekvapilo, že poslední den proběhl úplně jinak než bylo v itineráři. Původně jsem chtěl nastoupit náročnou ferratu Hans-von-Haid-Steig, ale všichni jsme byli unavení, každého přece jen něco bolelo a do Brna jsme se potřebovali vrátit v rozumnou dobu. Improvizace ovšem ctí hasiče, a já snad neudělal hanbu. Rozhodli jsme se pro návštěvu nedalekého turistického centra Semmering, kam se lidé v zimě sjíždějí a naivně se domnívají, že tak poznají hory a pak jsme popojeli do Puchbergu, odkud vede vláček na svah Schneebergu. Jen pro zmínku: cestou odlovena další keška na místě s velmi příjemným výhledem. Potěšilo nás, že letáček na nádraží byl i v češtině (stejně jako webovky, které jsem odkazoval výše), bohužel časy odjezdů a příjezdů nás už tak moc nepotěšily. Prostě bychom se vrátili až příliš pozdě. A tak jsme si udělali procházku malebným městečkem, koupili si parádní zmrzku, poseděli na zahrádce kavárny a navzájem si ochutnávali koupené dortíky. Prostě bylo nám fajn.
A tím taky naše malá expedice skončila. Cesta domů už proběhla bez potíží a při filozofických diskuzích utekla velmi rychle. 
Já se zase těším, až před sebou uvidím pohoří Raxu, ucítím vůni hor a vrátím se tam, kam patřím...

Video z ferrat

úterý 21. září 2010

Ferraty - Rax Alpen

Už potřetí jsem se dostal na ferraty do oblasti Raxu, kousek od Vídně. Jeli jsme v silné sestavě. Článek o celé, poněkud adrenalinové a zážitkové výpravě, chystám. Fotoalbum již k nahlédnutí ZDE. Popisky k fotografiím přidám.A jak sestřihám video, nabídnu zde odkaz.
From Ferraty, Rax, září 2010

středa 15. září 2010

Být přirozený

 

Být přirozený neznamená  sedět u počítače, neznamená to ani pročítat články o zázracích výpočetní techniky. Být přirozený neznamená sledovat nekonečné seriály. Být přirozený znamená odejít ven, obout si pohorky a zase na chvíli splynout s přírodou, s lesem. Být přirozený neznamená cítit pod nohama asfalt. Být přirozený je chůze po měké trávě, je to dar, je to zázrak. Být přirozený není sedět před televizí. Být přirozený je zastavit se a sledovat jen tak západ slunce někde na louce a poslouchat řeč všeho kolem. Být přirozený je zdravé.
Chci být zase přirozený, obuju si pohorky, vezmu foťák, abych tu krásu mohl sledovat i doma a odcházím. 
Nechte mě jít...

úterý 24. srpna 2010

Klea plave

Vyrazil jsem s přítelkyní a našimi psy na návštěvu za sestrou do Dobříše. Počasí přálo a tak jsme spojili víkendový pobyt s koupáním. Jak už to ale bývá, zákon schválnosti zapracoval a tak, když jsme zajeli na koupačku na Slapy, zapomněl jsem foťák doma a tak jsem nezaznamenal, jak se Klea (stafordí slečna mojí drahé polovičky) naučila plavat. No, nemůžeme to nazvat hned plaváním, ale každopádně se udržela nad hladinou. Proti Maxovu ladnému stylu to bylo trochu komické a byla potřeba ocenit stafordí výkon a odvahu.

čtvrtek 19. srpna 2010

Pár nových fotek

Konečně se mi vrátil notebook z reklamace. A propos, reklamaci u společnosti Alfacomp mohu doporučit. Nebyl žádný problém.
Doplnil jsem tedy pár fotek do Maxova alba. Další aktualizaci blogu ještě chystám.

pátek 2. července 2010

Výsledky RTG DKK

Jak jsem psal v jiném článku, nechali jsme Maxe rentgenovat pro zjištění DKK. Dnes přišly výsledky:

HD (L/P): 0/0

Takže vše naprosto v pořádku. Posudek provedl MVDr. Milan Decker.

čtvrtek 1. července 2010

Beskydské toulání - úvod


 Pokládám to za blahodárné býti co nejvíce sám
                                                                    Thoreau, Walden


Dal jsem vale práci, domovu a všem známým, nechal jsem město za zády a odjel do Beskyd. Opět se ve mně probudila touha splynout s přírodou, nechat se okouzlit, omámit tím čím ve skutečnosti jsme, opět sloupnout masku civilizace a vrátit se zpět k pramenům. Svoji dovolenou jsem vybíral podle vody. Rád ji fotím a obdivuju. Hledal jsem proto vodopád, který by stál za vidění a fotografování. Do oka mi padl vodopád řeky Satiny poblíž Malenovic v Beskydech. Bylo rozhodnuto. Našel jsem báječné ubytování na Jízdárně Malenovice. Jak se posléze ukázalo byla to výborná volba. Z okna apartmánu jsem viděl na Lysou horu a zároveň pod okny běhali koně. Koně byli všude kolem. Krásná zvířata, svojí elegancí, plachostí, svými křivkami, jsou zosobněním harmonie.
A já teda vyrazil vstříc dobrodružství, naplněn touhou prodírat se opět divočinou. A jel jsem sám. Nebylo koho vzít… Někdy je ale lepší být sám se svými myšlenkami. Thoreau by o tom mohl vykládat. 
Můj příběh bude postupně pokračovat, ale již né na tomto blogu, ale protože se víc hodí na fotoblog, pokračování hledejte ZDE.

neděle 20. června 2010

RTG DKK

Nechali jsme Maxe rentgenovat pro zjištění možné dysplazie kyčelního kloubu (DKK). Více informací k této nemoci najdete např. ZDE. V současné chvíli čekáme na ohodnocení rentgenu, které nám příjde poštou. Je to trošku napínavá záležitost, ale snad všechno dobře dopadne. A když už byl Max uspaný (protože jinak se dá pes jen těžko rentgenovat), nechali jsme mu odstřihnout i malou bradavičku na čumáku. Takže Maxík bude zase jako ze škatulky :-)

neděle 2. května 2010

Trenckova rokle

Fotogalerie ZDE

Pozastavení na mém fotoblogu.

From Trenckova rokle a Veselský Chlum 30.4.2010
Páteční den byl jako stvořený pro výlet. Zamířili jsme proto opět za Tišnov, kde je spousta krásných míst, která stojí za návštěvu. Tentorkát jsme zaparkovali ve vesničce Drahonín na severozápad od Tišnova. Hned za obcí jsme Maxe vypustili a ten si vesele pobíhal po poli. V jednu chvíli od nás odběhl kus dál. Našel totiž vodu. Proběhl potůčkem nahoru dolů a zase se vrátil, ale už celý mokrý a s kudlibabkou v ohonu. Pokračovali jsme dál do údolí řeky Bobrůvky. Je to příjemné údolí lemované skalkama. Z něho po pár set metrech odbočuje menší údolíčko, kterým protéká potok. Údolíčku se říká Trenckova rokle a mnozí ji přirovnávají k malému Slovenskému ráji. Potok je značně kaskádovitý v korytu skal a v jednom místě jsou dokonce lana pro oporu návštěvníků. My jsme po svačince a pauze pro fotografování šlapali přímo kolem potoka proti proudu. Museli jsme zdolat několik skalek a srázů. Max to všechno zvládl sám, jen jednou jsem ho musel zatlačit za zadnici, aby se vyškrábal předníma tlapama na vysoký kamenný sráz. Překvapilo nás, jak šikovný a nebojácný je. Co nás ale nepřekvapilo, byla jeho neutuchající touha probíhat vodou sem a tam. Cesta korytem potoka byla pro Maxe zatím asi nejlepším výletem. Údolí končilo kousek od Drahonína. Max ještě prohnal po poli jednu srnu a my se mohli vrátit zpět k autu. Popojeli jsme ještě na jedno místo. Tentokrát taky za účelem odlovit kešku. Zamířili jsme na Veselský Chlum, což je vrchol s rozhledem jen několik kilometrů východně od Trenckovy rokle. Zajímavostí tohoto místa je nespočet kamenných zídek, které zde přetínají louky. Bylo to opravdu kouzelné místo a proto jsme zdejší kešku zařadili na našich "nejlepších"
Do Brna jsme se vrátili až podvečer, značně vyvětraní a znavení jarním sluncem. 
Příště bych rád vyrazil směrem k řece Oslavě, kde mám vyhlídnutý další krásný potok.

čtvrtek 29. dubna 2010

Fotky ze cvičáku

Založili jsme nové fotoalbum s Maxem na cvičáku. Postupně do něj budeme přidávat další fotografie. Můžete se podívat ZDE.
From Max na cvičáku

sobota 17. dubna 2010

Sochorská skála

Fotogalerie ZDE.

Dnes bylo krásně, jaro v plné síle. Proč sedět doma, když máme volno. Vyrazili jsme proto za Tišnov a spojili výlet do okouzlující krajiny s odlovem kešky Sochorská skála. A udělali jsme moc dobře. Bylo tam krásně. Krajina začínající Vysočiny a jen kousek od Brna. Budeme muset do těchto končin vyrazit častěji.
Naše trasa značená modře

Max měl obrovskou radost, že může volně pobíhat, užívat si potoka. Cestou od kešky jsme museli překonat železnici a nabízel se malý tunel zřízený zde nejspíš pro potok. No, neváhali jsme a zkusili projít. Bohužel konec byl lehce bahnitý, takže suchou nohou to nevyšlo, ale byla to alespoň psina. Pro Maxe určitě:-)
 Průchod tunelem

Tak příště zase na nějaké to toulání směrem za Tišnov. Jaro je krásné, proč sedět doma...

středa 14. dubna 2010

Potoky Vysočiny

Opustil jsem na tři dny svoji drahou přítelkyni a psa a utekl do lesa. Článek o mém toulání naleznete ZDE
 
Velké Dářko v dešti

pátek 9. dubna 2010

pondělí 5. dubna 2010

Výlet do pralesa

From Výlet do pralesa, 3.4.2010
Protože počasí jen čím dál lepší a sedět doma je ubíjející, rozhodli jsme se po dobrém obědě u Míšiných rodičů, vyrazit někam do přírody. Rychle jsme na netu vyhledali dvě kešky, které bychom při našem výletě mohli najít, uložili je do PDA a GPS a vyrazili. Samozřejmě Max byl nadšený. Jakýkoliv výlet je z jeho strany velmi pozitivně hodnocen. Zaparkovali jsme v Lažánkách kousek od Veverské Bitýšky a vyrazili směrem k bývalé vápence, kde je ukryta jedna z kešek.Chvíli nám trvalo, než jsme našli ten správný přístup a zbavili se všudypřítomných mudlů, ale nakonec odloveno. Od kešky jsme mašírovali po zelené turistické značce do údolí Maršovského potoka, kde se Max hned vydal do vody. Jakmile uvidí v blízkosti vodu, nebo jen pojme podezření, že by tam mohla být, okamžitě odpojuje mozek a hnán instinkty peláší vytouženým směrem. My mu většinou nebráníme a jen se zalíbením pozorujeme, jak si to zvíře vyloženě užívá. Probíhá potokem tam a zpět a je na něm vidět, jak ohromnou radost z toho má.
Údolím jsme pokračovali pár set metrů a pak šikmo vystoupali a překonali hřeben. Za ním je totiž malá přírodní rezervace s názvem Slunná. A v těch místech se nachází keška Prales. Je to zajímavé místo s množstvím popadaných mohutných kmenů, kde se tyčí k nebi široké vzrostlé buky.
A pak už následovala cesta zpět k autu. Vraceli jsme se údolím severně od Lažánek a kousek před obcí se nám naskytly krásné výhlídky do okolí. Tohle místo můžeme jen doporučit.
Fotoalbum z výletu najdete zde.

sobota 3. dubna 2010

neděle 21. března 2010

Běhání s Maxem

Vstával jsem v práci v šest a všude byla mlha. Trošku smutné počasí. Dvůr byl smočený zřejmě jemným nočním deštíkem a nic nenasvědčovalo nádhernému počasí. Prostě tak akorád vyrazit do lesa. A tak když jsem přijel domů, vzal jsem Maxe a poprvé jsme si šli společně zaběhat. Chci aby se naučil doprovázet mě při běhání, ale dokud byl příliš malý, nemohl jsem zatěžovat jeho klouby. Tak jsme vyrazili na krátké ranní proběhnutí do krasně se probouzejícího lesa. Max chvíli nechápal, proč se nezastavujeme a nemůže se patřičně věnovat všudypřítomným klacíkům, ale brzy si zvykl a pěkně kolem mě klusal. Tu a tam se zastavil, zvedl nohu, označil strom a hned mě zase doběhl. No pravda, když potřeboval vykonat velkou potřebu, dopřál jsem mu čas a zastavil. Dobře z práce vím, jaké je to věnovat se této bohulibé činnosti ve stresu. Myslím, že se Maxovi ranní výklus líbil a budeme jej muset zase brzy zopakovat. Je fajn proběhnout se se svým čtyřnohým oddaným přítelem.

středa 10. března 2010

Dva nálezy u Soběšic

Odpoledne jsme vyrazili s Maxem na výlet za Soběšice. Cílem bylo odlovit dvě kešky: Pesino a Studánku U jezevce. Počasí nic moc, ale když se člověk teple oblékl, byla šance strávit příjemné chvíle za městem.



Největší radost měl asi Max. Vesele pobíhal kolem a bylo vidět, že se moc baví. Na fotce právě zkoumá jednu kešku. 
Pár fotek uvidíte v Maxově albu.

Kam spěcháme?


Nemůžu se zbavit pocitu, že se snažíme být co nejrychlejší. Všechno kolem nás tomu nasvědčuje: prodávají se rychlá auta, mobilní telefony urychlují komunikaci, stejně jako internet a jeho "sociální sítě", Twitter pouští do světa mikrozprávy rychlejší než CNN. Zrychluje se doručování zboží, cestování, stravování. Všechno potřebujeme mít rychle vyřízené, rychle navštívené, rychle vysvětlené. Tak si říkám k čemu nám to je, když nikde  nevidím čas, který bychom tím získali na víc. Jsme neustále v poklusu.
Jednoho zenbudhistického mnicha se prý kdysi zeptali, kde bere svůj vnitřní klid a vyrovnanost. A on jim odpověděl:
"Já když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni mu ale odpověděli: "To my děláme taky mistře. Jak tedy získáváte svůj vnitřní klid."
A on odpověděl: "Když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni ale zase řekli: "Tohle my přece děláme taky mistře!"
Mnich se na ně podíval a řekl: "Ne, vy když sedíte, tak už stojíte. Když stojíte, tak už jdete. Když jdete, tak už jste u cíle."
A přesně takhle to je. Uháníme tempem a mylně se domníváme, o kolik víc věcí jsme stihli. Možná ano, ale už si vůbec nevšímáme kolik jiných důležitých věcí nám při tom uniklo. Takže já to vidím jako dva kroky vpřed a tři zpátky.
Některé utěšuje technologický pokrok, který dodává pocit vítězství, úspěchu a bezpečí. Jenomže tam uvnitř, jsme geneticky pořád živočichové čtvrtohor a žádné značkové oblečení ani mobilní telefon na tomto faktu nic nezmění.

úterý 9. března 2010

Jak se žije s flatem - II.díl

Max před pár dny oslavil jedenáctý měsíc na tomhle splašeném světě a tak jsem si řekl, že udělám takovou malou přednarozeninovou rekapitulaci - jak se žije s flatem. Pro porovnání můžete vycházet z prvního povídání, při kterém měl Max čtyři měsíce.

Takže:
1) Jak se vyspíme: Poslední vycházka bývá kolem půl desáté až desáte večer. Zahrnuje cestu s košem a zpět, někdy ještě bonus kolem domu. Nicméně Max pochopil, že na večerní vycházce se nedělají lumpárny a je potřeba vyprázdnit cisternu a jít spát. Jak se vrátíme domů, směřuje do pelechu vedle naší postele a zaujme noční pozici. Ráno jde Max ven buď kolem půl osmé, když se někdo z nás vrací z práce, nebo kolem půl deváté, to když jsme všichni doma.
2) Jak je hlučný: Zatím musím říct, že Max štěkal co by se napočítalo na prstech jedné ruky ... no možná dvou, ale víc ani prst. A to vždy, když si chtěl hrát s jiným psem. Doma jsme ho štěkat neslyšeli. Nevydává ani žádné jiné zvuky. Jen, když má divoké psí sny, tak různě kňourá, poblafává a mručí. Kdo ví, která fenka se mu honí hlavou. Ikdyž v jeho věku spíš vidí nějaký super klacík na aportování.
3) Jak se chová, když je doma sám: Max doma sám nebývá. Maximálně 4-5 hodin a to jen vyjímečně. Když je to nutné, dáváme ho do psí školky. Ráno si ho vyzvednou a večer zase přivezou. Stojí nás to 300kč na den, ale Max vypadá spokojeně. Hraje si tam s jinýma pejskama a stává se z něj pěkně socializovaný psisko. Školku navštěvuje jen párkrát do měsíce (cca 2-3x). Bohužel se nám už stalo, že za naší nepřítomnosti podnikal různé výpady vůči botám a nábytku, takže část bytu, ve které zůstává sám, je pokud možno bez zbytečných vybavení.
4) Jak často jí: dostává třikrát denně granule Orijen large breed. K tomu musíme ale ještě započítat odměny, které nosíme neustále u sebe v pytlíku, jenž se za tímto účelem prodává. 
5) Jak se doma chová: člověk o něm ani neví. Neustále by žral, takže jak otevřeme spíž nebo ledničku, hned je vedle nás. Rád leží na gauči, když na něm sedíme. Je velmi kontaktní. Má rád společnost, ať už naši nebo králičí. Nevtírá se ani si nevymrčuje pozornost. 
6) Jak se cvičí: Cvičí se moc dobře. Je velmi učenlivý a na odměny se naučí snad i telefonovat. Zatím umíme: přivolání (ke mně), chůzi u nohy, lehni, sedni, zůstaň, vstaň, ukloň se, pozdrav, popros, kuk, přines. Snad jsem na nic nezapomněl. Všechny tyto povely ale neustále opakujeme a prohlubujeme. Přivolání jde Maxovi velmi dobře. Je možné jej odvolat od jiných psů a myslím si, že pokud vytrváme, bude krásně poslušný. Vynikající je chůze u nohy. Instruktorka na cvičáku je z jeho chůze u nohy nadšená a doslova řekla, že by s tím mohl do soutěže. To potěšilo. Jak bude lepší počasí, natočíme nějaké video s tím, co už Max umí. Když jdeme s Maxem ven, často ho bereme na volno, aby mu to nebylo vzácné a byl co nejvíce ovladatelný bez vodítka. Je to velmi pohodlné a praktické, než se přetahovat s třicetikilovým psem. Tu a tam ho sice musíme okřiknout, ale většinou jenom odběhne k pejskovi, pozdraví se a utíká hned zpátky k nám.
Když už jsem zmínil cvičák. Chodíme jednou týdně. Maxe i nás to tam velmi baví. Jde většinou o skupinku cca 5 až 7 psů podobného věku. Většinou se cvičí to stejné. Opakování matka moudrosti. Pes se učí poslouchat v přítomnosti jiných psů, což je nenahraditelné.

Pokud to mám shrnout: Max je báječný pes, kamarád. Je neuvěřitelně přátelský ke každému. Miluje hraní a pozornost, ale není otravný. Je zvídavý o všechno nové má zájem a musí to prozkoumat. Rád se učí a cvičí. Předvede všechno jen aby se pánečkovi ukázal a dostal odměnu. Během tří vteřin je schopný předvést sedni, lehni, pozdrav a to i bez povelu, aby si páneček něco z toho vybral a náležitě jej odměnil.  
Co se týká exterieru, myslím si, že je dobře stavěný a zatím z něj roste krásný pes. Tak jen ať mu to vydrží.
Máme ho rádi.

No a to je asi všechno. Konstatuji tedy:
Život s flatem do 11. měsíce stáří je prostě v pohodě.

sobota 6. března 2010

Konzum...

Doporučuji věnovat několik minut tomuto článku ekonoma Sedláčka. Určitě se je nad čím zamyslet. Zajímavé je, jak se moderní doba čím dál víc ubírá k potřebě filozofické reflexe a jak se postupem času ukazují zdánlivě chudé společnosti daleké Asie mnohem bohatší, než je ta naše. Asi jsme někde udělali chybu. No nic, prvním krokem bude, že si nekoupím plazmu... a druhým...prostě nenakupovat co nepotřebuju. Začínám odvykací kůru. Ale znám lidi, kteří by to potřebovali víc než já. Vzhledem ke svému holobytu se zlehka blížím obrazu tibetského mnicha :-D No, každopádně je stále na čem pracovat. Zkuste to taky.

pondělí 1. března 2010

Jaro

Dneska bylo opravdu krásně. Sluníčko se od rána pralo se silným chladivým větrem, ale nakonec zvítězilo a jeho hřejivé paprsky začaly po zimě nalévat čerstvou krev do žil. I Max má z prvních jarních dní radost. A proč taky nemít. A tak jsme si zašli na vycházku do lesa. Ve všední den potkáme jen málo lidí a to mám rád. Max vesele naháněl poletující listí a hledal klacíky, které by mohl ožužlat. Měl radost a já s ním. Na chvíli jsme si sedli poblíž vodárny na kraji lesa (viz. foto). Vlastně jsem si sedl jen já, Max nemá na takové věci přece čas. Je potřeba dohonit další utíkající list, se kterým si hraje jarní svěží vítr. Seděl jsem, byl jsem sám a byli jsme dva a bylo nám dobře. Jaro nás nechalo probudit a pohladilo tváře prvními paprsky. Jak málo stačí ke štěstí. Jen tak tam sedět, nedělat nic. Na chvílo zase uprchnout z blázince, kterému se říká město.
Čekám tedy na jaro a slavím jeho příchod. Však jsem taky Jaro-slav...

středa 17. února 2010

Cestovka pro plyšáky

Zní to neuvěřitelně ale je to tak. Máte svého oblíbeného plyšáka a chcete mu dopřát dovolenou? Podívejte se na tyto dva odkazy a uvidíte, co vše je možné...
TOYTRAVELING
IDNES
Video, kde dvojice mladých českých podnikatelů v pořadu České televize požádá o investitci do tohoto projektu, najdete ZDE.

Musel jsem se o tuto kouzelnou informaci podělit:-D

středa 10. února 2010

Pod povrchem

Přemýšlel jsem, jestli jsem svůj přístup k Facebooku nepopsal nejasně. Podle toho, jak reagoval Medvěd, jsem asi nebyl pochopen. Zkusím se teda trošku rozepsat a uvést malý příklad, trošku ekologický, snad ale vnese více světla do mého postoje:

Představte si obrovskou halu, do které je přiváděno omezené množství kyslíku, které stačí v poklidu k životu uvnitř této haly. Najednou ale někdo přijde s nápadem, vyrobit dopravní prostředky, které umožní přesunovat se z jednoho místa haly na druhý. No super nápad. Za den člověk stihne mnohem víc věcí. Navštíví a pozná mnohem víc lidí. Zdá se to být jako parádní nápad a každý si hned tuhle mašinku pořídí. Problém je v tom, že mašinka používá ke svému pohonu i kyslík. To si ale v hale nikdo neuvědomí, prostě pohodlí má přednost. A najednou je větší odběr kyslíku než jeho přísun do haly. To je právě ono. Hala je našim mozkem, našim genotypem. Některé věci, jsou nám příjemné, užitečné a na první pohled báječné, jenomže každá věc má svoji hloubku a jak sleduji, v dnešní době se pohlíží pouze na obal a dovnitř, na vnitřní souvislosti, už se dívá jen málokdo. Svět se stal povrchním. Zásadní hodnoty jsou barvy, ceny, chutě, zvuky a tvary. Jednotlivé významy a souvislosti ustupují stranou. Jen se zamyslete: v obchodech se prodává spousta triček s různými nápisy, kterým ani nerozumíme. Ale vypadají bezvadně, líbí se. A kdo si zjistí jejich význam a jejich smysl? Nosili bychom klidně tričko, na kterém by bylo třeba francouzsky napsáno „jsem vůl“, když bychom to nedovedli přeložit. Nebo jinak: podíváme se na titulky zpráv na Seznamu, v lepším případě si je i přečteme a máme jasno. Televize nám to samé naservírují na stříbrném podnose a my přijaté informace bereme jako fakt. Už nemáme snahu informace si ověřit, podívat se na ně z jiného pohledu, popřemýšlet, proč se tak stalo. Zapochybovat. Stačí nám jen a pouze slupka, obal, který je nám bez námahy předhozen. Nebo další: neustálá touha koupit něco nového, permanentní neuvědomělá neuspokojenost, přestože dané věci nepotřebujeme. Tato nedosažitelnost finálního uspokojení způsobená tunou reklam a článků je jen výsledkem nepochopení vnitřních souvislostí. Prostě si neuvědomujeme, že nový počítač nepotřebujeme. Něco nás neustále hlodá. Chceme toho neustále stihnout víc, být rychlejší a kvalitnější, ale neuvědomujeme si, že je to jen honba za chimérou, která vlastně celý život nevede ke klidu. Spíš naopak.

Všechno kolem nás tlačí k tomu, spokojit se s pouhým obalem. Takže na jednu stranu jsme rychlejší, flexibilnější s množstvím informací po ruce, na druhou stranu hloupneme a nejsme sto si to uvědomit. Uniká nám podstata věcí a to vede ke konfliktům, nedorozuměním, neshodám a tragédiím.

Začal jsem o Facebooku a zdánlivě skončil u chimér. Ale všechno souvisí se vším. Svět je plný souvislostí a vztahů skrytých pod povrchem. To, co je pro nás na první pohled užitečné, nemusí být současně tím nejlepším výběrem.