středa 27. července 2011

Promoce

Tak a už je to všechno oficiálně za mnou. Dnes byl ten závěrečný velký den, který oficiálně ukončil moje studium na Masarykově univerzitě. Odpromoval jsem. Radost, nostalgie to všechno se mi honilo hlavou, když jsem stál v aule plné lidí. Radost, že spousta práce, kterou jsem musel udělat abych při zaměstnání dostudoval, spousta dovolených, která na to padla, nebyla marná. Nostalgie, že opouštím akademickou půdu, kde je mi dobře a kde se mi to líbí. Půdu katedry filosofie, která je nasycena nepopsatelným nábojem moudrosti, a kde podobně jako na horách, cítím neuvěřitelnou pokoru a úctu. Nestudoval jsem proto, že bych to potřeboval pro zaměstnání, ale proto, že mě neustále hlodá vnitřní touha.Teď si dám zasloužený studijní pohov, ale kdo ví, co bude později...
Galerie:  Promoce, 27.7. 2011

středa 20. července 2011

Zase ty ferraty - den druhý a třetí

Doplněná fotogalerie

Druhý den jsme se přemístili autem do pohoří Raxu. Počasí nic moc, zataženo ale zatím bez deště. V plánu jsem měl tři ferraty v údolí Höllentalu. Vyrazili jsme. Cesty k nástupu do ferrat jsou velmi únavné. Navíc jsme toho moc nenaspali, a bylo to poznat. Zalití potem jsme ale nakonec dorazili k ceduli Gaislochsteig (KS 2/3). Tahle ferrata je opravdu moc pěkná. Není extra dlouhá, ale tím, že po ní stéká potůček a je lemována mechem, se liší od spousty jiných cest. Nahoře jsme se dostali už těsně pod hranici mraku. Měli jsme na výběr. Doleva na Gustav-Jahn-Steig (KS 4) nebo pokračovat po značce nahoru až k výhlídce Höllental (1620 m.n.m.). Vybrali jsme si druhou variantu. Přece jen počasí nic moc a únava byla znát. Perfektní bylo, že i cestování po značených stezkách bylo bez turistů. To se v našich horách moc nevidí. O to víc nás překvapilo, když jsme na vyhlídce narazili na zájezd zřejmě korejských turistů (Ondra by snad mohl jmenovat provincii jejich domoviny).  Naštěstí s koncem naší svačiny končil i jejich pobyt zde, takže jsem mohl v klidu odlovit nedaleko uschovanou kešku. Vyhlídka Höllental je moc pěkné místo, tedy alespoň za předpokladu, že z ní někam vidíte. To byl trochu problém. Naštěstí se mrak na chvíli rozestoupil a my spatřili alespoň část nejvyšší hory Raxu – Schneebergu (2076 m.n.m.). Pak už hurá dolů po ferratě Alpenvereinssteig (KS 3). Moc pěkná cesta. Škoda, že jsme neviděli do údolí Höllentalu, kam cesta vede. Vše kolem bylo zahaleno mračnou mlhovinou. Na cestě jsou dlouhé pasáže na jištění, ale nic náročného. Je zde i několik žebříků. Prostě parádní cesta. S lepším počasím by stálo za to ji opakovat. Přibližně v polovině (asi tam, kde se z boku připojuje již zmíněná Gustav-Jahn-Steig) začalo pršet. Nejprve jen lehce, pak už prostě chcalo. No nic moc, když to začne klouzat. K tomu se z dálky začaly ozývat hromy. Tohle na zajištěné cestě fakt nemusím. Měli jsme sice podchycené počasí skrz moji drahou polovičku, která nás vzorně pomocí sms informovala o situaci podle radaru, ale neměli jsme signál. Prostě systém včasného varování fungoval v Hohe Wandu, ale nefungoval tady. Rychlým tempem jsme míjeli davy mloků odpočívajících na kamenech. Naštěstí bouřka nás minula a závěrečná žebříková pasáž už byla bez mlhy, deště a hromobití. Co víc si přát. Zpět k autu jsme se pak vraceli částečně stejnou cestou, kterou jsme asi před 6 hodinama kráčeli k první ferratě. Byli jsme zpocení jak dobytek a protože u auta teče nádherná horská řeka Schwarza, bylo rozhodnuto. Jde o stejnou řeku, kterou jsme na loňské výpravě brodili (viz. článek). Tak trochu jsem teda věděl, do čeho jdu. Voda byla průzračná a studená jak interiér mrazícího boxu. Po chvíli, když jsem stál po kolena ve vodě, jsem si byl jist, že bych neucítil ani případnou amputaci končetiny. Ale umyli jsme se. Nastal čas najít místo pro nocleh. Nechtěli jsme spát v Keiserbrunnu, který je zde vyhledávaným tábořištěm a raději hledali něco víc soukromého. Zastavili jsme se v sedle Preiner Gscheid (1070 m.n.m.), kde známe místo k noclehu, ale docela tam vyfukovalo a byla zima. Nakonec jsem kolegy přemluvil a sjeli jsme níž a ubytovali se na jedné autobusové zastávce. Přesněji řečeno Ondra s Martinem. Já s Tondou jsem chrápal v autě. Střecha nad hlavou se hodila, protože v noci přišel zase slejvák a mám dojem, že i kroupy padaly. A bylo to právě počasí, které rozhodlo o třetím dni.

Hned od rána bylo vidět, jak se po vrcholcích okolních kopců prohání mraky a všem bylo jasné, že ferraty nečeká nic suchého. Blesky a špatné počasí jsou pro turisty na zajištěné cestě velmi nebezpečné a nemá cenu nic riskovat. Navíc jsme několikrát byli svědky, že se počasí změnilo během pár minut naprosto zásadním způsobem. Hory se nemají podceňovat. Hory se musí respektovat. O to víc si to člověk uvědomí, když kráčí mohutným údolím, kde se po stranách tyčí vysoké a strmé skalní stěny a sám je jen malý a bezmocný prd uprostřed čehosi monstrózního. Proto miluju Rax. Vždycky mi připomene, že jsem ničím.
Když jsme tedy zavrhli ferraty, vymysleli jsme náhradní program. Cestou k domovu jsme navštívili vodopád Sebastian nedaleko Puchbergu. Taky moc pěkné místo. V Puchbergu se nám zase rozpršelo. Usedli jsme tedy do kavárny, kde končila i loňská výprava a při usrkávání kávy ukončili letošní návštěvu Raxu. Já doufám, že se letos ještě do Raxu vrátím, abych zde znovu ucítil ty nepopsatelné pocity: strach, úctu, respekt a radost.

neděle 17. července 2011

Zase ty ferraty - den první

Rok se s rokem sešel a já opět zatoužil navštívit krásné Rax alpy kousek za Vídní.  Tentokrát jsem cestoval s třemi výbornými chlapíky. Návštěva hor je pro mě do značné míry intimní záležitost, kterou chci sdílet jen s velmi úzkým okruhem lidí. Tentokrát mi dělal společnost Tonda – kolega hasič, Martin – záchranář z pražské záchranky a jeho brácha Ondra – kolega z fakulty.
Náš trip byl naplánován na tři dny, nocleh pod stanem.  Cílem bylo několik ferrat, které jsem ještě neměl tu čest poznat.
Vyrazili jsme 13.7. 2011 před polednem. Kolem třetí hodiny jsme parkovali nedaleko obce Dreistetten v pohoří Hohe Wand. Poblíž je totiž ferrata Währinger steig (KS5 – to je obtížnost. Max je 6). Jde o malou skálu, ale na vyzkoušení jaké to vlastně je, myslím dostačující. Martin a Ondra totiž lezli zajištěnou cestu poprvé. V jedné části je perfektní poměrně exponovaný žebřík, který budil respekt. Adrenalin nám tekl ušima, ale to je právě jeden z důvodů, proč se na ferraty pořád vracím. Nicméně všichni jsme náročné pasáže úspěšně překonali a nahoře ještě odlovili kešku. Zpět k autu jsme sestoupili pohodlně chodníčkem. V plánu na ten den byla ještě ferrata  Völlerin steig, která vede k vyhlídce Sky Walk. Popojeli jsme tedy autem na parkoviště přímo pod vyhlídkou na silnici Hohe Wand Strasse a vyrazili na cestu. Najít v Rakousku nástup na ferratu je někdy poněkud obtížné. Značení pokulhává a rozmlsaný turista z Česka může být zklamán. Přiznejme, že oprávněně. Cestu jsme našli, ale překážkou se ukázal být docela jiný problém. V cestě stál kamzík ne nepodobný menší krávě. Rohy měl tlusté asi jako moje stehna a budil respekt. Jen si tak stál, přežvykoval a nechtělo se mu opustit cestu. Přiblížili jsme se až na cca 2 metry. Pak jsme ale zvolili ústup. Základem bylo sjednotit se na ústupové cestě. Po Martinově zcela vážně pronesené otázce: „Vyleze kamzík na strom?“ jsem pochopil, že o kamzících vlastně nic nevíme. Nicméně se nám toho alfasamce podařilo obejít. V nástupu do úzkého kaňonu však čekala další trojice jemu podobných. Protože počítat jsme nezapomněli, pochopili jsme, že jde o přesilu a ustoupili. Cestu na Sky Walk jsme absolvovali po jakési pofiderní červené puntíkaté značce, což jak se se zvyšující obtížností ukázalo, byla cesta lezecká. Se sebezapřením a vzpomínkou na uzavřené cestovní pojištění jsme výlez nakonec přežili.
Odměnou nám byl perfektní výhled ze Sky Walku a odlovená keška. Velmi krásné místo. Je možné k němu přijet i autem, ale překonání stěny má svoje kouzlo. V podvečer jsme se vrátili na parkoviště, kde už ve stínu kadibudky stálo několik stanů a karavanů. Brzy jsme stáli i my. A protože jsme byli zpocení jak ta prasata, hledali jsme vodu. Jak se ukázalo, umýt se bylo možné v betonovém korytě na pastvině pro krávy. Ty už byly někde doma, takže pokud se nám podařilo překonat elektrický ohradník, cesta byla volná. A koupání super. Není nad noční nudistickou koupačku v korytě pro krávy uprostřed pastviny. Po koupání následovala ešusová večeře a před půlnocí jsme ještě autem vyjeli na Sky Walk , omrknout jak vypadá pohled do krajiny v noci. Tohle můžu taky doporučit. Pak už se šlo konečně spát. Byla krásná teplá letní noc, kterou osvětloval měsíc. Brzy se však zvedl silný vítr a mačkal stan jak molitanovou houbu. Několikrát jsme měli stěnu stanu nalepenou až na hlavě. Několikrát jsme museli vylézt ven a dotahovat napínací šňůry. Moc jsme se nevyspali, ale ráno bylo krásně slunečné.
FOTOGALERIE
Pokračování již brzy