úterý 25. prosince 2012

Amerika křičí stop zbraním

V USA koluje petice proti snadnému nabývání zbraní.
Nemyslím si ale, že by splnění požadavků petice přineslo očekávaný výsledek. Zřejmě by došlo ke snížení počtu tragédií v amerických školách, ale je to řešení, které jde k jádru problému? Nemyslím si.
Podle mě je problém mnohem hlubší a souvisí s celkovou morálkou a hodnotovým systémem spotřební kapitalistické společnosti. Všechna ostatní řešení - exekutivní a legislativní jsou jen symptomatickou léčbou.
Jak může zdravě vyrůstat dítě ve společnosti, kde jsou tyto základní pilíře:

1) lepší být někdo než nikdo
2) musíš být lepší než ti druzí
3) co je v televizi je pravda
4) v televizi je bulvární bezduchá zábava prošpikovaná násilím 24 hodin denně
5) jednání společnosti určují zákony, nikoliv morálka
6) nemáš-li peníze, nemáš nic
7) musíš nakupovat a spotřebovávat

Myslím si, že jde skutečně o problém celospolečenský, na který poukazují filozofové mnoha kultur. Samozřejmě je nikdo příliš nezviditelňuje, protože jejich myšlenky jsou pro spotřební společnost nezajímavé, nebezpečné a neprodejné.

Přijde mi proto paradoxní, že celebrity, které berou miliardy korun a jsou ztělesněním bezduché zábavy bohatého severu, poukazují na problém, jehož jsou vlastně součástí.

Jenže jak z toho ven? Co třeba alespoň hodiny filozofie už od základní školy. Ať děti začnou přemýšlet dřív, než to za ně bude dělat počítač a bulvár.
Jenomže kdo schvaluje studijní programy (kurikulum) škol? Stát. A ten přece nemá zájem, aby došlo k nějaké změně. Co vlastně potřebuje stát? V ideálním případě jednolité stádo lidí, kteří chodí do práce, odvádí daně a moc se neptají a nepřemýšlí, jestli věci nemohou být jinak. Oplátkou za to jim do každé domácnosti pustí návykovou bulvární zábavu, pořádá nesmyslné sportovní ligy a turnaje, prodává dostatek alkoholu a cigaret a nabízí nepřeberné množství spotřebního (ve skutečnosti nepotřebného) zboží které člověka zabaví.

Je to nekonečný kruh...



neděle 16. prosince 2012

První krůčky

Adámek udělal první krůčky. Bohužel zatím nemohu předložit důkaz, protože jak už to bývá při jeho významných událostech, jsem v práci. Ale postupem času samozřejmě nějaké fotky, případně video předložím.

středa 12. prosince 2012

Nové boby

Přestože jsme stále ještě neukončili nastěhovávací akci, najde se čas na procházku. Dnes Adámek dostal nové boby. Měly být pod stromeček, ale protože údajně vánoce nemají být na sněhu, změnili jsme termín. Vyrazili jsme za dědinu a Adíkovi se to evidentně líbilo. A nám taky. Všude krásně bílo. Ani zima není příliš velká. K tomu sluníčko. Prostě báječná kombinace.

pondělí 26. listopadu 2012

Toulání

Jen si vzít foťák a ošoupané boty.
A zachumlat krk do svetru.
Sychravým dnem, kdy mlha hladí krajinu se toulat polní cestou.
Sám se spícím synem na zádech.
Ve společnosti zajíců a srn.
Jen se tak projít tichem...

sobota 17. listopadu 2012

První narozeniny

Milý Adámku,
zítra je to rok, co jsi přišel mezi nás. Vybojoval sis své místo na slunci a stal ses našim miláčkem a pokladem. Děkujeme ti, že jsi tak kouzelné miminko a i když nás někdy zlobíš, máme tě moc rádi. Z celého srdce ti přejeme jen to dobré, upřímně hodně zdraví a sil do dalších let a ať je jich moc a moc. Ať se spolu každý rok můžeme sejít a sfouknout svíčky.

Máme tě rádi...

Tvůj táta a máma



úterý 6. listopadu 2012

Jen krátce o stromech

Dneska jsme zase udělali kus práce. Začíná to vypadat jako domov. S Adíkem jsem zašel na zahradu a počítali jsme stromy. Každý strom jsme pohladili a pozdravili. Napočítali jsme jich dvaatřicet. To je velká zodpovědnost. Už aby bylo jaro a vše se začalo zelenat. Přiznám se, že ještě ani nevím, jaké stromy na zahradě máme. Nicméně honosně se tam pne i jeden jehličnan. Další strom zase nejspíš nese granátová jablka, na ty se moc těším. Uvidíme, co objevím na zahradě příště.

neděle 4. listopadu 2012

Následky stěhování

Tak jsme ve svém. Na fotkách můžete vidět jak to vypadá. Všude nábytek a krabice. Pomalu se mi daří vymalovat všechny místnosti. Bohužel je ale brzy tma a za umělého světla se maluje dost špatně. Taky trochu bojuju s topením. Ovládat kotel na plyn pomocí dálkového termostatu jsem se naučil. Jen ještě nedovedu odhadnout tu správnou teplotu na den. Chvíli je nám teplo a chvíli zima. Chce to trochu cviku. Přece jen ta tepelná setrvačnost je v domku jiná než v paneláku. Těším se, jak dodělám interiér a začnu se konečně věnovat zahradě, dílně a všemu co je venku. Před zimou se toho asi už moc nestihne. Ale dřevo na topení nachystat zvládnu.
Kam kouknu všude plno práce, ale kupodivu se na ni moc těším. Poslední dobou je můj život poněkud divoký. Spousta změn. Od ledna nová funkce a naprostá změna zažitých cyklů. Nové dojíždění autem. Nové bydlení a povinnosti. Ve dvou dnech volna se nezastavím a pak zase hurá do práce. Jenže mě to kupodivu baví. Tak uvidíme co napíšu příště.


pondělí 29. října 2012

Stěhování

No a je to tady. Stěhujeme se. Zvedáme kotvy a hurá na venkov. Řeknu vám, žádná sranda. V domečku máme jednu místnost nacpanou téměř vším, co jsme měli v celém bytě. Jakmile to půjde, dám sem fotku. Stojí za to. Nějak si nedovedu představit, jak se to všechno přebere a poskládá. Čeká nás hodně práce. Malování, nějaké dekorační úpravy, rozmístění nábytku, úklid věcí. Máme co dělat. Ale vlastně se těším, protože si děláme konečně naše vlastní bydlení. A já věřím, že bude super. Byt už je téměř vyklizený. Dvě noci jsem spal na malém koberci ve spacáku, vedle lampičky a klece s králíkem. Jinak jsou to jen prázdné místnosti. Trošku zvláštní pocit, že to všechno končí. Prožil jsem mezi těmi zdmi spoustu chvil. Jako malý jsem v bytě navštěvoval dědečka a babičku, kteří zde bydleli přede mnou. No a teď tu bude bydlet někdo cizí.
Všechny důležité věci mám nyní v jednom batohu, který nosím všude s sebou. Naplnilo se tak heslo, které jsme se na gymplu učili v hodinách latiny: omnia mea mecum porto (všechno své nosím s sebou). Jenomže to asi bylo myšleno trošku jinak...
Takže čekejte fotky a další zprávy z naší malé perestrojky.

sobota 20. října 2012

Dnes je svátek stromů


...A když pak do slunečních dní nám přijde déšť,
já vím, že pláštěnku mou odmítneš.
A přece tě schovám pod listí stromů,
pak poprvé  použijeme společně slovo „domů“...

...V korunách stromů umět číst,
neznat závist ani nenávist.
Potichu našlapovat na listí,
bez dechu zjistit co jiní nezjistí....

...Cítit vůni stromů, když smyl je déšť,
pak v lese hledáš, co jinde nenajdeš.
Pohladí tě stínem v horkém dni,
schovají slunce, než se rozední...

Všechno nejlepší....



čtvrtek 18. října 2012

Jak řešit problém u miminka

Takže drobná poznámka přátelé. Vhodná především pro čerstvé tatínky.
Tak, jak u každého pracujícího stroje funguje nouzové řešení problémů, tak i u miminka můžeme najít analogickou možnost záchrany.
V případě počítače, který nechce naběhnout, hledáme problém nejprve u zásuvky. Jestli počítač náhodou není mimo zdroj napájení. U auta doporučuji mrknout do pojistkové skříňky, případně si ověřit, že v nádrži je alespoň hlt paliva. U miminka funguje následující postup eliminace závad. Takže modelová situace: dítě jeví poruchu systému. Pláče a pláče.

1) miminko přebalíme
pokud není problém odstraněn pokračujeme
2) miminko nakrmíme
pokud je stále spuštěn alarm systému
3) miminko má možná zavzdušněný okruh - použijeme příslušné prostředky (kapky apd.)
systém stále nespolupracuje
4) změříme teplotu systému 
- pokud je mimo příslušné normy, voláme odborníka
- pokud je v hranicích normy, voláme maminku.

čtvrtek 11. října 2012

Adámek roste

Adámek roste jak z vody. Máme dojem, že je čím dál víc kouzelný. Rychle se učí novým věcem a asi jako každé miminko, je velmi zvídavý. Co mě ale upřímně překvapilo, je jeho schopnost pamatovat si a poznat jednotlivé hračky. Asi osm hraček zná podle jmen a dovede je ve směsi hraček najít a přinést nebo podat. Je na něm vidět, jak ho každá hra baví, jak má upřímnou radost, když s námi začne blbnout a dovádět. Očička se mu úplně rozzáří a téměř bezzubá pusina se otevře od ucha  k uchu. A je s ním sranda. Musím přiznat, že se s ním dovedu pobavit víc, než s většinou dospělých a to si vlastně ani nic neřekneme. Nebo alespoň ne slovy. Každým dnem nás dovede překvapit něčím novým. Tunehdá se nám stalo, že Ivča před ním nechtěně zakašlala a Adík to hned zkusil napodobit. Samozřejmě z toho bylo velmi komické pokuckání. Několikrát jsme to pak ještě zkusili a on se vždy snažil o nápodobu. Je to opravdu roztomilý. Ta jeho upřímnost a nefalšovanost je krásná a přiznám se, že i inspirující.

sobota 22. září 2012

Štěňata?

Uvažujeme, že příští rok necháme Kleu připustit s jejím dobrým kamarádem Borisem. No, nevím co oni dva na to řeknou, ale v plánu to je. Takže kdybyste někdo chtěli příští léto krásné štěňátko amerického stafforda, tak dejte vědět. Jsou to výborní psi do rodiny a k dětem. Ale neprodáme štěňátko každému. K chování takového plemene je přece jen potřeba určitá znalost psů a nejlépe výcvik na cvičáku. Není to žádné psí ořezávátko.
Klea a Boris
Takhle vypadala Klea jako štěňátko

úterý 18. září 2012

Na venkov

Přestože jsem se nenarodil v Brně a moje kořeny sahají pod horské svahy Jeseníků (čímž se zřejmě vysvětluje moje averze k brněnskému hantecu), nemůžu tvrdit, že bych byl kluk z venkova. Spíš naopak. Třicet let panelákového bydlení mě suverénně zařadilo mezi měšťáky. Naučil jsem se jak zatopit v bytě, jak poslouchat sousedy přes papundeklové bytové jádro nebo jak se vyhýbat opilým partičkám ve večerních stínech sídliště. A díky těmto letitým zkušenostem, které jak jsem třicetiletým bádáním pochopil, pranic nevypovídají o podstatě mého bytí, dozrála v hlavě myšlenka vskutku revoluční. Skoro by se dala srovnat s kopernikovským obratem. Pokud nejsem šťastný ve městě, musím být šťastný mimo město. Důkazem budiž moje stálé útěky do rakouských hor a českých luhů a hájů. V centru Brna jsem byl tak dávno, že bych tam mohl s trochou nadsázky i zabloudit. MHD je pro mě sprosté slovo a další městské vymoženosti mě vskutku nenadchly. A tak se stalo, že po roce hledání a špekulování jsme snad už konečně našli místo, kde se moje duše uklidní a usadí. Je to na venkově. Za Brnem, blízko stromů, blízko polí a remízků. Nechci už sušit prádlo na balkoně, nechci mít strach pustit Adámka na dětské hřiště samotného. Nechci aby měl Adámek blíž k parkovišti, než ke stromům. Nechci aby si nevážil manuální lidské práce. A tohle všechno nabízí venkov. Já vím, je to mnohem méně romantické než se zdá a mnohem víc tvrdší než si myslím. A právě proto se tam těším. Vidím jak Adámek běhá po zahradě a blbne s Kleou. Vidím, jak leze po stromě a roztrhne si kalhoty. Jéje, máma ho požene. Ale pak ho stejně pohladí po vláskách a utře mu ušmudlané čelo od hlíny. Vidím jak se učí štípat dříví a vidím jak pomáhá své mámě sázet zeleninu, kterou pak bude jíst. Tohle všechno já vidím. To je můj...to je náš sen. Snad už brzy se stane skutečností. Držte nám pěsti. 

Databáze knih

Zcela náhodou jsem na netu narazil na zajímavý web s názvem databazeknih.cz A tak jsem se rozhodl, že si zkusím založit takový virtuální čtenářský deník. Vypadá to docela slibně. Je to pro mě něco jako knižní facebook. No, rozhodně to má větší smysl. Je určitě zajímavé udělat si tu a tam poznámku k nějaké knize a přečíst si názory na knihy, které jsem nečetl. Zatím jsem do přečtených knih nasázel jen ty, co mi vyloženě utkvěly v hlavě, ale časem budu zřejmě přidávat další. Tak třeba se tam potkáme...

pondělí 27. srpna 2012

Poprvé na nohou

Adámek dnes poprvé sám vstal na nohy. Foto budiž důkazem.

Volejbal

Ivča dostala nabídku, které nemohla odolat. Zahrát si zase po delší době volejbal na takovém menším turnaji v Hlubočanech. Samozřejmě přijala a tak jsme strávili jeden den s Adámkem ve sportovní atmosféře. Adíkovi teda bylo celkem jedno co to ta máma provádí. Hlavně když měl plné bříško a mohl se kde vyspat. Fotografie dokumentuje jak Adík při turnaji spal. 
A co se týká Adámkových pokroků. Už se zdatně plazí. Nedávno překonal práh mezi obývákem a kuchyní. Byla to velká událost. Pořád zkoumá kde co leží a chvíli si nedá pokoj. Je to klučina. 

sobota 4. srpna 2012

Ferraty. Tam, kde lišky dávají dobrou noc.

FOTOALBUM

Nadpis tohoto článku jsem myslel doslova. Ale k tomu se dostanu později.
Opět jsem našel trochu volna zavítat do Rakouska zdolat nějaké ferraty. Je to moje srdeční záležitost. Rád se tam vracím. Tentokrát ve společnosti Martina a Ondry. Chlapíků, se kterými jsem už nějakou tu cestu vylezl. Dobrá společnost. Ostatně dobrá společnost je základem dobrých zážitků. 
Měli jsme jen dva dny volna. Vyrazili jsme z Brna poměrně pozdě. Až někdy kolem poledne a směřovali do 200km vzdáleného Hohe Wandu. Oblasti, kde už jsem byl několikrát. Cílem bylo zdolat HTL ferratu. Jestli si dobře pamatuju a blog mi buď svědkem, tak už jsem ji lezl dvakrát. Je to docela těžká ferrata, ale když ji lezete potřetí, přece jen už to není takový problém. Opět to byl parádní zážitek, který jsme si zpestřili ještě výstupem krátké, ale obtížné cesty Blutspur. Opět nic nového, ale opět krása. Celý den se mi lezlo báječně. Cestou k autu jsme se potkali s kozorožci horskými, kteří jsou v této oblasti na lidi zvyklí a dovolí člověku přiblížit se až na dva, tři metry. Nicméně jejich statné rohy budí respekt. Když jsme se u auta dali dohromady, vyrazili jsem dál. Čekala nás 150 kilometrů dlouhá cesta k městečku Eisenerz, přesněji k jezeru Leopoldsteiner See. Martin totiž našel zajímavou ferratu na stěně přímo u tohoto jezera. Cesta do Eisenerz není příliš složitá. Rakouská dálniční síť nabízí pěkné svezení. Nicméně na dálnici byla mimořádná událost, takže jsme museli stát asi půl hodiny v koloně. Za zmínku stojí disciplinovanost rakouských řidičů, kteří automaticky umožňují průjezd vozidel záchranných složek. A vůbec klid na rakouských dálnicích a silnicích je inspirativní. Škoda, že u nás se s něčím takovým nesetkáme. 
K jezeru jsme dorazili už za tmy. Možná dobře, protože jsme hned neviděli v plné kráse stěnu, která na nás čeká. Ačkoliv jasná měsíční záře dávala tušit, co druhý den ráno uvidíme. Zakotvili jsme na prázdném asfaltovém parkovišti nedaleko jezera. Uvařili jsme si a ulehli pod širákem na asfalt. A tady už se dostávám k liškám zmíněným v nadpise. V Eisenerz nám před autem přeběhla liška, což bylo moje druhé setkání v životě s volně žijící živou liškou. To jsem ještě netušil, co bude dál. Když jsme si vařili večeři, úplně potichoučku  a nenápadně se k nám přiblížila další liška. Byla od nás cca 5 metrů. Evidentně hledala něco dobrého k snědku. Brzy se ale vyplašila a odešla. Naše poslední setkání s liškou bylo o pár hodin později, když už jsme leželi ve spacácích vedle auta. Měl jsem nutkání si odskočit. Tak rozepnu spacák, otočím se a koukám jak asi dva metry od nás obchází liška a čmuchá po zemi. Neuvěřitelný zážitek, který v rychlosti zdokumentoval Ondra na fotce. Jen Martin se poněkud vylekal, když se sám vzbudil a lišku měl kousek od hlavy. 
Ale pojďme dál. Ráno se nám stěna nedalekého vrcholu Hochblaser (1771 m.n.m.) ukázala v celé kráse. A musím přiznat, že budila respekt. Na této 860m vysoké stěně se nachází čtyřhodinová zajištěná cesta  Kaiser-Franz-Joseph s D obtížností. Nasnídali jsme se, popojeli autem k jezeru, kde je parkoviště, toalety a občerstvení a odtud už pěšky ke stěně. Je fajn, že cesta k začátku ferraty trvá asi jen 15 minut. Počasí přálo a jižní stěna dávala tušit, že nám bude pěkné horko. A to se také potvrdilo. 
Začátek ferraty byl dost náročný a měl jsem toho docela dost. Ruce byly ztuhlé z předchozího dne a málo spánku se zřejmě taky na výkonu podepsalo. Skutečně jsem po prvních metrech zvažoval, že využiju sestupový chodník, který je po první části stěny k dispozici. Pak už není cesta zpět. Naštěstí jsem se rozehřál, ruce se rozběhly a  pak už to docela šlo. Výstup byl ale náročný. Začali jsme v 9,30 a ve 13,20 jsme byli nahoře. Stěna nabízela jen několik málo míst, kde se dalo ukrýt před ostrým sluncem. Byla to pořádná opíkačka a oficiální upozornění, které doporučuje mít min. 2 litry vody s sebou se ukázalo být opodstatněné. Naštěstí jsme měli vody dost. Tahle ferrata je skutečně pěkná. Člověk si mákne, nabízí spoustu krásných exponovaných pasáží. Vyžaduje sílu v rukou a svojí délkou předčí cesty v Raxech nebo Hohe Wandu. Navíc nahoře nabízí bonus v podobě lanového přemostění skalní trhliny. Není nutné tuto cestu absolvovat, ale kdo by si nechtěl zkusit jít po laně nad propastí? Prostě paráda. Bohužel jsme už neměli dost času, abychom absolvovali ještě nedalekou obtížnou, ale krátkou ferratu Rosslochhohlen. Utrpením byla cesta k autu. Velmi krkolomný sestup byl náročný a místy trochu nebezpečný a vzhledem k únavě bylo potřeba mít se na pozoru. Ale nakonec se podařilo asi po hodině a půl bezpečně sestoupit. Okoupali jsme se v řece, která vytéká z krásného jezera Leopoldsteiner See. Po takovém dni byla koupel v řece naprosto úžasná a před 350km dlouhou cestou k domovu byla hotovým darem. 
Co říct na závěr. Naprosto skvěle strávené dva dny. Děkuji svým kolegům, že jsem s nimi mohl strávit tyto dva báječné dny plné zábavy a sportu. 
Tak snad zase příští rok...

sobota 28. července 2012

Směr Vary, směr Lipno

Vyrazili jsme s Adíkem na dovču. Tentokrát do Čech. Navštívili jsme v jedné sympatické vesnici kousek od Karlových Varů Ivčinu kamarádku. A vzhledem k tomu, že mají doma malého Mirečka, bylo to něco i pro Adámka. Oba jsou totiž skoro stejně staří, ale Adámek je o poznání drobnější. Měl také nevýhodu v pohybu. Zatímco Mireček už po čtyřech zdatně brouzdá po pokoji, Adámek sedí a na bříšku se zatím jen vrtí. Nicméně lekce v miminkovské komunikaci mu očividně prospěla a po návštěvě už se dokonce začal na všech čtyřech zvedat z břicha na kolínka. Po této čtyřdenní návštěvě jsme se přemístili do jižních Čech. Konkrétně do vesničky Světlík, která leží mezi Českým Krumlovem a Lipnem. Svým umístěním je tak velmi strategická pro možné výlety. Ubytování jsem našel na internetu v diskuzi rodičů s malými dětmi a jak se ukázalo, šlo skutečně o baby-friendly penzion. Je to vlastně přestavěná zrekonstruovaná obecní škola, která nabízí ubytování v apartmánech s vlastní kuchyní a kvalitním zázemím. Možno je navštívit tělocvičnu nebo vířivku a zahrada kolem školy je plná atrakcí pro děti. Jak se také ukázalo, okupovaly penzion samé rodiny s dětmi a miminky, takže jsme se nemuseli bát, že někdo bude řešit, jak Adík někdy huláká.
Zde jsme strávili tři noci a podnikli výlet k Lipnu a další den do Českého Krumlova. U Lipna nás zajímala tzv. Stezka korunami stromů. Jde o bezbarierovou stavbu, která vás postupně vyvede až do korun stromů a umožní vám výhled do okolí. Pro odvážné je uprostřed suchý tobogán. Podobná atrakce je i nedaleko za hranicemi v Německu. Bohužel na místě jsme zjistili, že je zde nechutná fronta a to se nám s Adámkem nechtělo čekat, takže jsem absolvovali pouze vycházku. Delší čas jsme pak strávili na břehu Lipna. Překvapilo mě, kolik apartmánů, penzionů a kdoví čeho se postavilo na břehu této vodní nádrže. A ještě víc mě udivilo, že sem ti lidé opravdu jezdí. Jak jsem zjistil, ceny připomínají apartmány u moře, ale moře v ceně nenajdete. Bylo zde ale hodně Němců a Nizozemců a těm je to možná jedno.
Další den jsme strávili výletem do Českého Krumlova. Tohle nádherné město nás bohužel přivítalo deštěm a pršelo celou dobu. Naštěstí Adámek brzy po naložení do kočárku a nakrmení usnul a prospal celé putování po městě. Viděli jsme krumlovského medvěda v hradním příkopu a spousty vodáků. Škoda toho deště.
Při odjezdu z jižních Čech jsme se nezapomněli zastavit u největšího rybníku na světě, což je jihočeský Rožmberk. Zážitek z úctyhodného vodního díla našich předků nám trošku zkalila obsluha místního bufetu na hrázi. Rozhodně nemůžeme doporučit.
Pak už jen krátká návštěva u známých v Třešti a hurá domů. Celkem jsme najeli cca 950km. A Adámek zase poznal kus naší krásné země.
Takže kam příště? Vždyť přece všude dobře, proč být doma?
Fotky z dovolené najdete opět v Adámkově fotoalbu.

pondělí 16. července 2012

Nad sklepy

Podnikli jsme další mikro dovolenou. Tentokrát jsme strávili dva dny v oblasti pálavských vinohradů. Je to kraj, který mám moc rád. Kraj, ze kterého na mě dýchá pohoda. Ubytovali jsme se v malém penzionu Nad Sklepy v obci Bavory, který vlastní rodina mojí spolužačky ze studií. Už jsem tam byl několikrát a vždy se rád vracím. Pod penzionem mají sklípek. Prodávají víno s vlastní etiketou. A jejich polosladké Chardonnay a Sauvignon mi náramně chutnají. Navíc prodávají speciální produkt zvaný Vinný konfit

Vyrazili jsme sem i s Kleou a spojili cestu s výletem do Národní přírodní rezervace Lednické rybníky. Krásné prostředí, ale počasí moc nepřálo. Chvílemi pršelo a bylo chladněji, ale Adík si alespoň zvyká na horší podmínky. Problém je, že se nerad vozí v kočárku a raději se nosí, aby mohl všechno sledovat. To je ale v dešti trošku problém. Zvládli jsme to a procházku současně spojili s nálezem jedné kešky. Fotografie budou v následujících dnech opět k vidění v Adámkově albu.
Co se Adámka týká. To, že se mu dere zoubek víte. Poslední dobou mám pocit, že je neuvěřitelně usměvavý a pořád se řehní. A řeknu vám, není moc věcí, které jsou krásnější než smějící se miminko. Když vidíte ta rozzářená velká kukadla a smějící se pusinu bez zubů. Žádné vrásky, žádné starosti, jen čirá radost ze života. Krása. Ale ono se to nedá moc popsat. Jsou věci, které je potřeba si prožít.


pátek 13. července 2012

Luhačovice

Strávili jsme dvě noci v půvabném lázeňském městečku Luhačovice. Na netu jsem na poslední chvíli našel ubytování v penzionu Beta, který můžeme vřele doporučit. Počasí nám přálo, takže jsme byli vždy téměř celý den venku. To se líbilo nejvíc Adámkovi. Vlastně to byla jeho první rodinná dovolená. Prošli jsme centrum lázní a zavítali také k přehradě nedaleko za městem. Nachodili jsme pár kilometrů a odlovili při tom několik kešek. Prozatím dávám všechny fotografie Adámka z našich cest do jednoho alba. Časem najdete naše výlety a dovolené v jednotlivých fotoalbech. 
PS: Pro ty z vás, komu se ještě nedostala nová informace. Adámek má první zoubek. 

neděle 8. července 2012

Perníkové srdce a "éčka"

Dostal jsem od Ivíka krásné perníkové srdce s polevou tak, jak se prodává u kolotočů. Však to určitě znáte.   Je moc dobré, ale překvapil mě nápis na zadní straně, kde je popsáno složení výrobku. Nejde o nic nového, ale je možné, že někteří z Vás o tom neví. V textu totiž byla věta: "Tyto barviva mohou nepříznivě ovlivnit činnost dětí."
Tak jsem pátral o co jde a narazil jsem mj. na tento článek:

Sladkosti plné éček škodí dětem
V zásadě jde o to, že některá éčka mohou způsobit např. kožní problémy, či hyperaktivitu dětí. Nejde tedy jen o bolavé zuby a obézní předškoláky. Evropská unie proto nařídila označovat potraviny s těmito éčky již zmíněnou větou. Určitě se vyplatí číst si složení výrobků, které jíme nebo které dáváme našim dětem.

čtvrtek 5. července 2012

Promoce

Ivča se dočkala ono velkého dne, kdy její studium mělo být ukončeno slavnostním ceremoniálem v malebném městečku Trenčianské Teplice. Pro Adámka to znamenalo první cestu do zahraničí a pro jeho rodiče povinnost vyřídit mu pas. Obojí proběhlo bez problémů. Tak se z promoce stal současně příjemný výlet nedaleko od Česko-Slovenských hranic. Takže ještě jednou gratuluji a přikládám pár fotek. Nějaké najdete také v albu Adámek a Adámek s rodinou a kamarády.

pondělí 25. června 2012

Na výstavě psů

Vzhledem k tomu, že jsme si řekli, že začneme s Adámkem chodit víc ven a mezi lidi, když už je konečně částečně očkovaný, začali jsme výstavou. Úplně náhodou jsem v rádiu slyšel, že se koná na Výstavišti výstava psů, a protože jsem se podle této informace domníval, že pro nás zajímavá plemena budou vystavena v neděli, vyrazili jsme do areálu BVV v neděli. Bohužel se ukázalo, že plemena typu bull či staff byla vystavena předchozí den. Ale i tak to stálo za návštěvu. Kromě Adíka jsme vzali i Kleu. Byla z tolika psů úplně vedle, ale poslouchala perfektně. Udělala nám radost. Adámek hned po vjezdu do areálu usnul a celou výstavu prochrápal. A tak jsme v teplém letním počasí probrouzdali dva pavilony a venkovní stánky a moc se nám celá akce líbila. Faktem je, že když jsme procházeli s Kleou kolem kruhů, kde byli vystaveni naprosto kýčovitě ostříhaní pudli, dívali se na nás ostatní trošku divně. Musím se přiznat, že v přítomnosti pudlů se třema bambulkama a vyholenýma nohama, jsem byl na Kleu patřičně hrdý. Určité úpravy psího zevnějšku prostě nechápu a považuji ho za léčení komplexů majitele. Ale to už je jejich problém. My jsme si návštěvu výstavy užili.
Příště mám v plánu vytáhnout rodinku na výstavu fotografií do brněnského kampusu v Bohunicích.

úterý 19. června 2012

Ferraty...



Nevím přesně, ale asi po sedmé se moje nohy zatoulaly do Raxů a Hohe Wandu. Do hor, které mi tak přirostly k srdci. Ani nevím proč. Snad tím, že jsou nedaleko. Snad tím, že jsou krásné. Snad tím, že nejsou velké a přece nejsou malé. Snad adrenalinem, který cítím na zdejších zajištěných cestách. Snad tím, že se vrátím tam, kde se tak dobře cítím. Být mladší, umět dobře německy a mít kus odvahy, přestěhoval bych se tam. Rakousko se mi líbí. Jako by se hned za hranicemi zpomalil čas. Jakoby lidé tolik nespěchali. Jako by se tam lidí víc usmívali. Jako by to měli v hlavě trochu víc srovnané. Necítím tam onu blbou náladu, kterou si tady doma v Česku děláme sami. Já vím, že všude je chleba o dvou kůrkách, ale...
Tentokrát jsem jel jen s jedním kamarádem, říkejme mu Šlezmajstr. Je to člověk mladší, leč lezecky vyspělý, páč je to jeho velké hoby. A bylo to na skalách vidět. Prostě bez problémů. Během dvou dní jsme slezli to nejhezčí, co Hohe Wand a Raxy nabízejí.
První den, jsme dali např. náročnou HTL ferratu, kde jsme potkali hned tři lidičky, co to vzdali a slaňovali (resp. museli být slaňováni) zpět dolů. Je to parádní cesta. Hodně na sílu v rukou. Ale nabízí spoustu pěkných pasáží a milovníci adrenalinu si přijdou na své. Navázali jsme ještě náročnější, ale mnohem kratší ferratou Blutspur. Prostě nádhera. Nezapomněl jsem ani na geocaching a odlovil jednu kešku v další ferratě, která nás protáhla komínem. Všechny tyhle cesty jsem měl už slezené, ale rád si je dávám znovu. A pro  Šlezmajstra to bylo nové, tak proč ne. Přespali jsme v novém tábořišti kousek pod stěnou Hohe Wandu. Platí se zde 12 éček na noc za stan a to tak, že si každý vypíše lísteček a peníze vhodí v obálce do schránky. Češi opět nezklamali, a přestože jich bylo v kempu habakuk, vlastně tam byli jen Češi, dohledali jsme v bločku asi jen polovinu tábořících. Jakmile se dá něco vojebat (nenašel jsem slušné výstižnější slovo), jsme my Češi neuvěřitelně vynalézaví. Styděl jsem se.
Druhý den jsme se přesunuli do Raxu, kde jsme za nádherného počasí absolvovali zřejmě nejkrásnější cestu via ferrata v Raxech – Hans von Haid Steig. Problém ale byl zaparkovat auto před samotnou túrou. Všude bylo mnoho aut. Tolik jsem jich tu ještě neviděl. Příště musíme vyrazit jedině přes všední dny. Nicméně nakonec jsme horko těžko zapíchli auto na sedle Preiner Gscheid (1070 m.n.m.) a vydali se únavným nástupem k ferratě. Vzhledem k tomu, že čas mezitím pokročil, mnoho lidí jsme naštěstí nepotkali. Cestou jsme pojmenovali jednu zatáčku po mojí maličkosti, ale jen Šlezmajstr ví proč. Exponovaná ferrata Hanse Haida je parádní. Lezl jsem ji už jednou. Má krásná vzdušná místa, kdy trčíte do prostoru ve výšce 1600 m.n.m. Nabíjí to strachem, který mě ale podivným způsobem utvrzuje v tom, že žiju. Nedá se to popsat, musí se to zažít. Cestou zpět k autu jsme ještě trošku keškovali. Pak nastalo dilema, kde budeme spát. Tábořiště v Kaiserbrunnu bylo už ráno docela plné. Takže jsme vsadili na jistotu a vrátili se do tábořiště pod Hohe Wand. Tentokrát jsme ani nerozdělávali stan a spali pod širákem. Noci u stěny Hohe Wandu mám obzvlášť rád. Hvězdné nebe je hlubší a bohatší než ve městě a nutí člověka k přemýšlení ještě chvíli před tím, než se mu únavou zavřou víčka. Ráno oslavují svoji spokojenost cvrčci a spousta ptactva. Klid. Pohoda.
Poslední den trávíme jen malou vycházkou k vodopádům poblíž Puchbergu, odlovem kešky a již tradičním posezením v místní kavárně vedle jezírka.
Tím naše třídenní výprava za adrenalinem, zážitky a klidem končí. Absolvovali jsme 5 zajištěných cest, utratili 32 éček a moje nové boty potvrdily kvalitu. Děkuji Šlezmajstrovi za příjemnou společnost, které si v horách obzvláště cením. Tak sbohem krásné lesy okolí Reichenau. Zase někdy na viděnou.

středa 13. června 2012

Do hor v novém

Zase cítím jak mě to táhne do lesa, do hor. Hodit za hlavu všechny starosti a alespoň na pár dní být svobodný. Přespat ve spacáku. Sledovat ze stanu, jak ráno vychází slunce. Nejlépe, jak se jeho první paprsky plazí po chladné stěně Hohe Wandu. Zase se vrátit do nedalekých rakouských hor, které si tak získaly moje srdce a moji duši. Snad už brzy je zase uvidím. 
Bohužel moje staré boty už nemohou jít se mnou. Podrážka už je sešlapaná a několikrát podražená pata už neslouží. Švy po letech povolily. Musel jsem proto své výborné Trezety nahradit novou obuví. Zainvestoval jsem a s myšlenkou, že nohy musí mít kvalitu, jsem koupil Garmonty Syncro II GTX. Jsou to takové velké papuče. Mám z nich dobrý pocit, ale teprve tvrdá skála a rakouské stezky je podrobí zatěžkávací zkoušce. 


Bakalářka

Tak slavnostně hlásím, že už má Adámek oba rodiče vysokoškolsky vzdělané. Ivča dnes s vyznamenáním složila státní zkoušku a bude brzy promována titulem Bc.

sobota 2. června 2012

Myšlenka dne IV

Procházel jsem se se psem malou uličkou a sledoval jak starý rezavý plot pohlcují vzrůstající rostliny. Jak se tráva dere skrz betonové patky sloupků plotu. Tak mě napadlo něco, co slovy profesora Šmajse zní:

"Po případném zániku člověka se všechny lidské výtvory - jakkoli pozoruhodné a sofistikované - v entropickém prostředí Země nakonec rozpadnou na relativně stálejší abiotické prvky a útvary, na pomyslnou mouku, z níž znovu a znovu své struktury peče vesmír i neukončená přirozená evoluce života."
Jinak řečeno. Je až zarážející, kolik lidské práce a investic musí lidstvo vynaložit, aby udrželo vybudovaný systém. Vlastně je na tom založená celá společnost. Co by dělali dělníci, kdyby nebylo co opravovat. Co by dělali zahradníci, pokrývači, silničáři, zemědělci, energetici, vodohospodáři atd. Skutečně platí Platonovo (resp. jeho reakce na Herakleita) panta rhei - vše se mění, vše plyne. Život je neustálý posun, evoluce a pokud bychom přestali investovat do udržování vybudovaných systémů, brzy by již vítr a déšť rozrušili fasády domů, tráva by si našla cestu v ulicích, eroze by zasáhla do polí a co víc. Časem ( a nespekuluji jak dlouho) by se ztratila i umělá paměť lidstva ukládaná v elektronických médiích či knihách. V přírodě by možná zůstala jen opravdová informace v podobě genomu...

Citace: ŠMAJS, J. Filosofie-obrat k Zemi. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1639-3, s. 320.

neděle 20. května 2012

Přechod k Androidu


Poslední příspěvky byly zaměřeny na náš rodinný život. Tentokrát ale zvolím téma mnohem prozaičtější a technicky orientované. Ale někomu se třeba budou tyto informace hodit.
Život tomu chtěl, že se v téměř stejný čas udály dvě skutečnosti:
·         Můj cca šest let starý mobil Siemens M75 podlehl závadě v podobě upadnutého šroubku zadního krytu. Dočasně jsem to vyřešil izolačkou, ale v teplých jarních dnech se její vlastnosti poněkud zhoršovaly.
·         Při podpisu nové smlouvy pojištění auta mi nabídli nový mobil.

A tak jsem si v duchu hesla „blbý kdo dává, blbější kdo nebere“,  nechal telefon od pojišťovny objednat. Jedná se o ten nejzákladnější dotykový telefon Samsung Galaxy Mini s operačním systémem Android. Prodává se dnes za cca 2700 Kč. Poněvadž nejsem mobilní specialista, zaměřím se v tomto článku spíš na pocity a zkušenosti z přechodu od klasického mobilu k chytrému telefonu.
Jelikož jsem obyvatel „Google světa“, ocenil jsem, že mobil pracuje se systémem Android, který je právě googláckou open source platformou. Provázanost s Googlem je totiž zásadní devizou tohoto a jemu podobných přístrojů. Upřímně, pokud člověk nevyužívá služby Googlu a nemá ani datový tarif od operátora, ztrácí podle mého názoru koupě chytrého telefonu smysl. Vzhledem k tomu, že však velmi aktivně využívám od Googlu spoustu aplikací: Chrome (internetový prohlížeč), igoogle (domovská stránka), earth a klasické mapy, youtube, databázi obrázků, gmail, kalendář, dokumenty, picasa (fotoalbum), blogger, zprávy a koketuju dokonce s registrací na Google plus, což je googlácká odpověď na (a)sociální síť facebook, byl Android jasnou volbou. Po pár dnech si myslím, že to byla dobrá volba. Jako řadový uživatel musím ocenit především synchronizaci s webem. To se týká zejména kalendáře, takže jsem se zbavil papírového notýsku a zatím mi nechybí (což mě docela překvapilo). Čas ukáže, jestli se k němu vrátím. Vybavenost mobilu a možnost naprosto triviální instalace dalších aplikací dostupných přímo z mobilu je velkým plusem. Za relativně nízkou cenu přístroje je k dispozici Wifi, GPS, HSPA datové připojení (pěkně šlape přes notebook), základní foťák (na takové ty momentky, kdy sebou nemusím vláčet zrcadlovku) a spousta dnes již běžných mobilních vychytávek. 
Chytrý mobil ale určitě není pro každého. Člověk si na něj musí zvyknout a tak se taky stalo, že jsem ve svých začátcích při úpravě adresáře dvakrát nechtěně vytočil čísla z adresáře. Z počátku je potřeba mobil doladit do podoby, aby vydal co nejvíc ze svého potenciálu. Pak už to ale šlape dobře. Můj předchozí telefon (zmíněný Siemens) byl úžasný. Vydržel neuvěřitelné věci, měl výbornou výbavu a nikdy jsem s ním neměl větší problém. Takový telefon do nepohody. Ale pokud žijete s internetem a aktivně ho využíváte, oceníte stejně tak chytrý mobil. Vše má svoje pro a proti.
Takže shrnuli pro a proti mého přechodu k Androidu :
VÝHODY
  • přístup na sdílený disk kdykoliv a kdekoliv
  • kdykoliv pohodlný přístup na net – omezil jsem doma zapínání notebooku kvůli mailu apd.
  • synchronizace s webem, resp. s Google světem – zjednodušení
  • rychlé a pohodlné sdílení informací – vyfotím (natočím) malého a hned může být fotka (video) na webu
  • přístup k mapám a navigace na cestách
  • kvalitní aplikace pro budíček :-)
  • prohlížení webových galerií
  • zprávy – nesleduji moc TV zprávy, kdykoliv mám aktuální informace
  • počasí (aplikace radar ČHMI)
  • aplikace pro geocaching a přítomnost GPS umožňuju kdekoliv pohodlně hledat kešky bez zdlouhavých příprav a tištění listingů - zatím nevyzkoušeno
  • možnost využití mobilu jako wifi routeru – ocení zejména moje okolí J
  • nemusím zdlouhavě hledat tapety, vyzváněcí melodie a jakkoliv je upravovat
  • cena

 NEVÝHODY
  • počáteční doladění prostředí zabere čas – ale to mě baví J
  • menší odolnost telefonu
  • menší výdrž baterky – ale u starého telefonu byla podobná (měl jsem tam cca 6 let jednu baterku tak se nedá divit).


V kostce se dá říct, že mi mobil zkrátil vysedávání u notebooku a zjednodušil spoustu věcí. Uvidíme, jak se s ním poperu dál.  

úterý 15. května 2012

Adámek - prvních šest měsíců

Jak všechno rychle utíká...

Adámek se překulí


Každý pokrok, který Adámek udělá sledujeme s velikou radostí. Je kouzelné sledovat jak ten malý človíček postupně objevuje to, co my dospělí děláme úplně automaticky. Kolik se toho v životě musíme naučit...

neděle 13. května 2012

Jak se žije s miminkem

Co jsem za půl roku s Adámkem pochopil:
  1. miminko je krásné
  2. miminko je voňavé
  3. miminko smrdí, když má blato na hřišti
  4. miminko slintá
  5. miminko pláče
  6. miminko se směje 
  7. miminko si umí o všechno říct, ale zatím nikdo nevymyslel slovník pro překlad
  8. miminko šéfuje rodinu
  9. miminko umí relaxovat
  10. miminko řve jak tur
  11. miminko si chce hrát
  12. miminko strčí do pusy vše, co má v dosahu
  13. miminko má těžkou hlavu, se kterou si mnohdy neví rady
  14. miminko má rozkošné prstíky
  15. miminko umí škrábat a štípat
  16. miminko prdí lépe než mnozí dospělí
  17. miminko - chlapeček čůrá do dálky, nejraději na rodiče
  18. miminko je poklad

Adámek v pohybu

pondělí 7. května 2012

pondělí 26. března 2012

Postel horizontálně?

Myslím si, že je na čase ocenit jeden z největších vynálezů v dějinách lidstva. Vynález, který umožnil klidný spánek miliardám lidí. Vynález, který používáme každý den. Mluvím o posteli.  Náznaky používat zařízení k spánku se objevovaly již od starověku, ovšem průlomovou myšlenku přinesl až Sergei Kanapov, který v roce 1832 popsal zařízení vhodné k lehkému poobědovému odpočinku, nazvané později příznačně kanape. Dalším geniálním nápadem tohoto muže bylo umístit postel horizontálně, což do té doby nebylo zcela běžné. Musel snést mnoho kritiky a odolávat mnoha argumentům, zejména ze strany Isaaca Standmana, který tvrdil, že horizontální poloha zabírá příliš prostoru. Naštěstí své snahy neprosadil. Jeho myšlenka se však ujala v oblasti hygieny, kde se mu podařilo vytvořit konkurenci klasické vaně v podobě sprchového koutu.
Díky průkopnickým snahám Kanapovova si dnes můžeme vychutnávat horizontální spánek plnými doušky. Pravdou je, že od svých prvopočátků nezměnila postel příliš svoji podobu a o nějakém progresivním vývoji nemůže být ani řeč, nicméně myšlenka používat speciální prostředek určený výlučně ke spaní, je stále aktuální.

Pokud byste měli zájem v nějakém dalším článku poznat historii jiného předmětu či zařízení, stačí napsat do komentáře pod textem.

středa 7. března 2012

pátek 10. února 2012

Žirafa

Jedna malá žirafa,
co jí byla zima,
šla po Brně nahatá,
a chytla jí rýma.

Zazvonila v našem vchodě,
vzali jsme ji dál,
Adámek byl celý vedle,
do rána už neplakal.


Děkujeme tetě Pavle za úžasné zvířatko,
kdyby chtěla může přijít,
pochovat to drobátko.
             
fotoalbum zde

pondělí 23. ledna 2012

Reklama na Renault

Dneska jsem viděl obzvlášť stupidní reklamu, která mi utkvěla v paměti – čímž, nepopírám, splnila svoji roli. Nicméně mi natolik zprotivila danou značku, že o ni i nadále nejevím zájem. Ale jak se říká: negativní reklama je taky reklama. A o co v ní vlastně jde? Možná jste ji v televizi viděli. Nějaký zákazník chce koupit Renaulta a prodejce se ho postupně ptá, na co ho potřebuje. Ve finále padne otázka prodavače ve stylu: „A potřebujete ho vůbec?“ A veselý nakupující odpoví: „Ne.“ Naprosto klasicky to vypovídá o (ne)smyslu reklamy. Vnutit člověku věc, kterou nepotřebuje, resp. přesvědčit stáda lidí domácích před televizí sídlících, že daný produkt potřebují. Rozhodně to není model dobrovolné skromnosti, jako ekologického směru uvažování. Chápu, že se objevuje otázka, zda musíme kupovat jen to, co skutečně potřebujeme. Copak si nemůžeme udělat někdy radost? Koupit si dobrou knížku. Jenže ta je alespoň užitečná, rozšiřuje naše obzory, fantazii a vzdělanost. Koupit si fotoaparát? Ten podporuje cit pro umění, krásu, estetično a umění myslím si šlechtí duši. Nicméně shodneme se zřejmě na tom, že neexistuje možnost definovat, co je vhodné koupit a co už je rozmařilost. Každý člověk zřejmě musí mít toto povědomí zakotveno v sobě. Obávám se však, že je tato pomyslná hranice napříč společností poněkud posunutá. Stanovit tyto hodnoty by mělo být mimo jiné smyslem vzdělání. Těžko ale po oficiálním státním vzdělání chtít, aby nepodporovalo neustálou touhu nakupovat, když je na tom založený celý náš kapitalistický systém života. Stát by byl sám proti sobě. Ale stát do hodin filosofie či společenskovědního základu naštěstí nechodí.

pátek 13. ledna 2012

Fotoalbum Adámka

Pro všechny, kdo chtějí do budoucna sledovat fotografie s Adámkem (a hlavně pro potřeby zálohy) jsem připravil fotoalbum. Tam vždy najdete nejnovější fotky. Časem bude zřejmě organizační struktura fotoalba vypadat jinak, ale to teď není podstatné.