Život na venkově je pro mě velká změna. Po třiceti letech panelákového králíkování jsem poznal další rozměr existence.
Samotná myšlenka, že bydlíme v domě, který někdo před desítkami let postavil cihlu po cihle a dům pořád stojí, napříč historií, počasí a spodní vodě, je pro mě fascinující. Ano, asi mi stačí málo.
Když sjedu cestou z práce z hlavní silnice a mezi zeleno-žlutými poli kličkuji vstříc domovu, chápu jak se asi kochal pan doktor. A stejně tak ráno, když sluníčko teprve ochutná orosené louky a kříž u silnice se vyloupne do nového dne, je mi hej.
Příjdu domů. Nechám mobil mobilem a jdu na zahradu. Posekat trávu, zkusit obrátit trošku sena pro králíka, nebo se jen tak projít mezi stromy, jejichž zelené koruny už nabízí příjemný stín. A pak si sednout nahoře na zahradě do trávy a kouknout se, jak se na opačné straně údolí pasou ovečky, co chtít víc?
Adámek snad takový život bude mít už odmala a co nejdéle. Vlastně to záleží hlavně na nás. Aby si uvědomil cenu zeleniny, kterou jsme zaseli, a o kterou se musíme starat. Aby poznal z čeho jsou mozoly, když seká dřevo. Aby žil s přírodou a ne vedle ní...