pátek 5. srpna 2016

Na hradě a bez klíčů

FOTOALBUM

Udělali jsme si po práci výlet na nedaleký hrad Cimburk. Vůbec jsem netušil, že docela blízko od domu máme zajímavý les plný skalních útvarů a s jedním hradem. Moc pěkný. Budeme to tam muset ještě prozkoumat a sebrat další kešky.



Když jsme se však v podvečer vrátili k autu, zjistil jsem, že nemám klíče. Ojoj. To bylo něco. Měl jsem pocit, že vím, kde mi mohly vypadnout z kapsy a tak jsem utíkal zpět k hradu, ale nenašel. Prošel jsem celý hrad. Kastelánovi nechal svoje číslo, kdyby náhodou. Absolvoval jsem celou naši cestu v opačném směru, ale klíče nikde. Asi po hodině, když už se stmívalo a já propadal zoufalství, jsem ještě prošel kousek cesty úplně na konci. Přesně to místo, které jsem při pátrání vynechal, protože bylo cca 20 metrů od auta a já si to maličko zkrátil cestou k hradu. No jo. Klíče tam ležely a čekaly na mě.


Takže poučení. Vždy obejít PŘESNĚ stejnou trasu při hledání a hlavně: vozit s sebou náhradní klíč.

pondělí 1. srpna 2016

Do hor a zase zpátky


Nachystal jsem si pro rodinku překvápko. Že pojedeme na čundr, se vědělo. To se neutají. Ale kam jedeme a co podnikneme, to zůstalo tajemstvím do poslední chvíle.




V pátek po práci jsme vyrazili na sever. Směr dobrý, doba špatná. Doprava katastrofa. Počasí taky nic moc. Asi po více jak 2 hodinách jsme přijeli do Rudy nad Moravou a já zastavil před jedním z domků v boční ulici. To bylo první překvápko. Byli jsme u mojí sestřenice. To Ivča koukala.

Nebylo ale mnoho času. I tak nás pohostili parádní rychlou grilovačkou. Večer jsme popojeli do Starého města, kde nás nechali našemu osudu uprostřed lesa. To bylo v plánu. Naše auto pak stáhli zpět do Rudy. To taky bylo v plánu. Pár věcí ale bylo mimo plán.



Třeba to, že jsme do lesa vyráželi až za šera a čekala nás asi kilometrová cesta na místo, kde jsem tušil, že bude možné postavit stan. Prošli jsme les a dostali se k loukám. Celkem pěkné místo na stanování. V cestě byl však odnímatelný ohradník a cedulka s upozorněním, že se tam pasou krávy. Tak co, ať se pasou. Jenže pod tím bylo dopsáno, že ve stádu je plemenný býk (Adámek o něm dál mluvil jako o ohnivém býkovi). Co to sakra znamená? Celkem to chápu z biologického hlediska, ale jakou turistickou hodnotu má tahle informace? Je to něco ve stylu: tady hlídám já! Nebo: jsem u branky za 3 vteřiny, a ty? Sázeli jsme na skutečnost, že je skoro tma a krávy a ohnivý býk podřimují. Vlastně jsme se ani moc nespletli. Polehávali nedaleko cesty a jen letmo nás pozorovali. Ohradník jsme asi po půl hodině opustili a byl nejvyšší čas začít řešit nocleh.

Zapíchli jsme to na prvním slušném místě v lesíku nedaleko ohradníku a cesty. Ivča se postarala o Adámka, já s přiměřeným klením a za svitu baterky stavěl stan. Stavět stan nemusí být umění. Ale je dobré vědět jak vlastně vypadá. My měli stan půjčený a já se s ním seznámil pouze při jeho balení. V zásadě tomu i odpovídal můj výtvor. Stan jako takový byl v pohodě, ale tropiko doznalo v mém podání nových kreativnějších podob. Důležité ovšem bylo, že vše drželo.

Nastala noc. Víte, noc v lese je úplně jiná než noc doma v posteli. Spal jsem v lese už tolikrát, že bych mohl mít pocit, že mě nemá co překvapit. Ale opak je pravdou. Vždy je to stejně démonické a surové, jako by to bylo poprvé. V lese v noci je člověk součástí přírody. Nádherné hvězdné nebe připomene, že existuje něco víc než 7,5 hodiny práce a složenky. V podstatě se člověk v lese po tmě cítí jako malé hovínko v trávě, kolem kterého běhají podivná neviditelná zvířata, která vydávají prapodivné zvuky.
Tajemnou noc si ale bohužel neužil Adámek. Jak lehl, tak usnul. Nejvíc si noc užila Klea. To je poznat i z fotky. 

Kdo ji totiž zná tak ví, že takhle vyvalené oči normálně nemá. Moc toho nenaspala. Pořád kontrolovala zvuky kolem stanu. Párkrát vrčela a jen občas zamhouřila oko.


Druhý den jsme pokračovali v cestě směr chata Paprsek, která byla vzdálená asi 4 kilometry. Krásná cesta, výhledy, teplo. Parádička. Adámek asi poprvé udělal bobana v přírodě, což je samozřejmě pro každého chlapa velká věc, hodná zaznamenání. Dá se to srovnat třeba s prvním holením.


Když jsme dorazili na chatu Paprsek a dali si pořádný oběd včetně naprosto luxusních borůvkových knedlíků domácí provenience, vybalil jsem druhé překvapení. Máme tady rezervovanou noc. První reakce nebyla příliš nadšená. Ivča se těšila na další noc pod stanem. Největší radost měla asi Klea. Ale nakonec to bylo fajn.  

Po obědě jsme vyrazili pro nedalekou kešku. Cestou bylo plno borůvek, tak jsme to do sebe pořádně tlačili, až nám vitamíny lezly ušima.

Ráno jsme se probudili do deště. Naštěstí během snídaně ustal a my vyrazili na cestu do Ostružné už za sluníčka. A šlo se dobře. Pěkně z kopečka. Cestou jsme sebrali další kešku a v Ostružné dali pivko, zelňačka a následovalo čekání na autobus do Rudy. 



Jo jo autobus. Tak tím jsem nejel asi 10 let. A jsem na dalších 10 vyléčenej. Když jsem chtěl při nástupu platit, řidič mě odbyl s tím, že později. Možná blekotal ještě něco, ale nebylo mu rozumět. Pak jsme zjistili, že v Hanušovicích přistoupí průvodčí (jednalo se totiž o náhradní dopravu za vlak) a budem cálovat. V podstatě do Hanušovic bychom jeli zadarmo, což by asi České dráhy nepoložilo, ale současně to naznačuje v jakém jsou bordelu. V autobuse bylo dusno jak v sušárně...no hnus.

V Rudě už bylo fajn. Dali jsme si dobrý domácí guláš a strávili odpoledne v příjemné společnosti u sestřenice a jejího muže. Pak už jen cesta domů. Opět zbytečně dlouhá, ale co už…

Bylo to pěkný. Po delší době jsem se vrátil do Jeseníků. Do kraje krásné přírody, zajímavých míst a lidí. Do kraje, kde v lese může být člověk sám...



neděle 31. července 2016

Byli jsme svědčit

Poprvé v životě jsem byl svědčit. Byla to příjemná zkušenost. Šlo totiž o svatbu. A aby to bylo komplet, Ivča šla se mnou a svědčila nevěstě.
Malá, pěkná svatba. Pohodička. A já samozřejmě fotil.

Pár fotek k nahlédnutí tady.





neděle 24. července 2016

sobota 23. července 2016

Poprvé pod stanem

FOTOALBUM


Vzhledem k tomu, že Adámek ve svých 4,5 letech ještě nespal pod stanem, rozhodl jsem se to změnit. Byl nejvyšší čas. Vyrazili jsme proto na malou pánskou jízdu s dlouholetým přítelem Martinem, se kterým každoročně zdolávám úskalí rakouských ferrat.

Společně jsme ve třech vyjeli do Francovy Lhoty, kde má náš další společný kamarád Marek takovou malou chlapskou trucovnu. Místo ideální pro první dětské stanování. Základní propriety byly na místě: kadibudka, hadice s vodou a místo na stanování.

Martin přivezl stan podobný menšímu karavanu. Měl dvě ložnice a předsíň a s trochou štěstí by se dostal na web realitky pod heslem 2+1. Náš pobyt byl na dvě noci. Počasí bylo výborné. Snad jen na drobný déšť druhý večer.

Přes den jsme vyrazili na krátký výlet na nedaleký Čubův kopec, kde je solidní rozhledna. Večer jsme společně s Markem grilovali a opékali. Jeho děti si při tom hrály s Adíkem, což mi popravdě ušetřilo dost práce.

Celý pobyt zvládl Aďour bez problémů. Jedno velké dobrodružství. Děti snášejí nepohodlí lépe než dospělí. Máme se od nich pořád co učit. O nepohodlí, komfortní zóně a pohybu možná brzy napíšu samostatný článek.

Už teď se těším na další stanování...

pondělí 4. července 2016

Chorvatsko 2016

FOTOALBUM

A je to za námi. Člověk se na to rok těší a pak to uteče jak voda. Ano mluvím o dovolené u moře. Je to fajn, jednou za rok si pořádně prohřát kosti, zasolit kůži a nechat se nadnášet mořskou vodou.
Letos jsme vyrazili na dovolenou v termínu 26.6.-2.7. na chorvatský Vir. Stejně jako v posledních letech, ale opět do jiné lokality. Vir je velmi lákavý ostrov. Má pobřeží vhodná pro děti – oblázková i písečná. Je spojen s pevninou mostem. Můžete jej napříč přejít během 20 minut a navštívit moře na obou stranách. Fantastický je pohled směrem k pevnině, kde se tyčí Dinárské hory, které výškově předčí i Sněžku.  


Opět přes Booking.com jsme rezervovali apartmán s bazénem cca 300m od pláže.
Měl jsem trochu obavy, co nás na místě čeká, protože domluva s dánskou firmou, která ubytování poskytuje, byla šílená. Byl problém dohledat zálohu i zbytek platby. Byl problém domluvit se na příjezdu mimo klasické turnusy a spousta dalších spíše nedorozumění, která byla dána zřejmě tím, že informační mail obsluhovalo víc lidí a nikdo si nečetl historii předchozí komunikace.
Nicméně na místě jsme zjistili, že je vše tak jak má být. Ubytování bylo asi nejlepší, jaké jsme zatím ve Viru měli. Bazén, který byl součástí areálu, se ukázal být naprosto geniální. Vzhledem k tomu, že jsme jely dvě rodiny s malými dětmi, užilo se bazénu skoro víc jak moře. Popravdě teď už asi budeme vybírat jen ubytování s bazénem.



Hodil se i venkovní gril, kde jsme dvakrát připravili večeři. Jednou v pohodě a jednou potupeni grilovací smrští německého hosta, který mi předvedl, jak se má grilovat. Helmut (jak jsem mu přezdíval) měl grilovací techniku velmi propracovanou a při žalostném pohledu na mé dva žhavé uhlíky mi nabídl i vlastní uhlí. Byla to potupa a mé ego se bortilo jak domeček z karet, ale přijal jsem. Nicméně ani toto láskyplné německé gesto nepomohlo a nakonec, když Helmut ugriloval půl uzenářství a já tři stejky, mi přihrnul své již nepotřebně žhavé uhlí pod moje maso a zajistil tak naší výpravě obživu.



Kromě grilování jsme také užili i plodů moře. Jedli jsme něco mezi pavoukem, krabem a sépií, co bych při normální venkovní teplotě, kdy mozek pracuje jak má, vůbec nevzal do úst.
Samozřejmě jsme cvičili, fotili a snědli tuny zmrzliny. Tu už nechci ani vidět. Ale za rok si ji dám rád zase.



A ještě něco málo k cestě. Tam jsme jeli přes noc. Kromě krátké poněkud extrémní bouřky kousek za Vídní byla cesta v pohodě. Vyjeli jsme po 9. hodině a přijeli na místo kolem 8. ráno. Několikrát jsme během cesty zastavovali.

Cestou zpět jsme se dopustili zásadní chyby a jeli přes den. Nejen, že Adámek asi 3 hodiny opakoval, že chce koupit Lego a u mě vznikla silná alergie na tuto značku, ale také jsme se nevyhnuli silnému provozu a nepříjemnému horku. Mýtnice v Chorvatsku jsme naštěstí platili kartou, takže 4km kolona před Záhřebem nás minula.

Co se týká silnic, tak všude jsou lepší dálnice než u nás. To je bez debat. Všude se taky jezdí plynuleji než u nás, i když jsou cestou různé uzavírky. 



Zajímavostí je, že jsme byli na naší cestě jediný stát, který si absolutně nekontroluje hranice (především na vjezdu). Všude jsme museli alespoň zpomalit a unavené oko místního policisty nás odeslalo dál, ale do Česka vjedete jak do rozespalé návsi. Nikdo vás nečeká, nikdo o vás neví.

Příští rok snad zase opráším šnorchl a vydáme se na jih. Chorvatsko je nádherná země. Nejen mořem, ale krajinou jako takovou. A věděli jste, že tam žijí medvědi?