sobota 13. května 2017

Rakousko a Krumlov


Ivča měla v březnu narozky a jako dárek dostala jednu noc v Českém Krumlově – ubytování se snídaní a vínem na pokoj pro dva. No a nadešel čas,vyrazili jsme na cestu. Babička byla tak hodná, že pohlídala Adíka a celou domácnost a my poprvé po 5 letech vyrazili na noc daleko od Adámka. Každý, kdo se mnou někdy cestoval, ví, že byť i obyčejný výlet se v mém podání mění v dobrodružnou mnohdy strastiplnou cestu plnou nástrah a překvapení. Samozřejmě i tentokrát nebyla cesta úplně obyčejná.
Vzal jsem to přes Rakousko. Chtěl jsem Ivču trochu překvapit a současně prozkoumat dosud neznámou krajinu kolem Dunaje. Dá se říct, že je to oblast krásná, byť na internetu se to podle mojí nové zkušenosti poněkud zveličuje.

První zastavení jsem naplánoval u Kremsu, kde se na kopci rozléhá skvostný klášter Göttweig. Vzhledem k tomu, že jsem na jeden den nechtěl kupovat rakouskou dálniční známku, vybral jsem v navigaci volbu bez zpoplatněných silnic. Teda alespoň jsem si myslel, že jsem to vybral. Ve skutečnosti jsem zřejmě zvolil nějakou funkci, která by se asi měla jmenovat – najdi si svoji lesní cestu. My jsme ji totiž našli. Navigace nás vedla po silnicích 3 tříd (které však svojí kvalitou předčily naše rychlostní komunikace), až jsme opravdu dojeli na lesní cestu. Ale i ta byla dost kvalitní. Zřejmě se jednalo o zkratku, kterou navigace vyhodnotila jako dobrý způsob jak poznat rakouské lesy vč. zvěře. Málem jsme se totiž potkali s laní.

Nicméně klášter jsme navštívili, dali rakouské kafe, koupili parádní záložku do knížky, udělali dietní chybu v podobě sachru a ještě jedné cukrové pumy a pokračovali dál. A ani tam nás navigace nezklamala. Poprvé jsem měl totiž možnost slyšet hlášku: „Po sto metrech zahněte doprava a naloďte se na trajekt.“ „Se asi posrala,“ okomentoval jsem hlášku paní z navigace. Ale neposrala. Zahli jsme doprava a opravdu trajekt přes Dunaj. Jenže byl zrovna na opačné straně a jak jsem zjistil, cenu za přepravu jme prožrali za sachr a tu cukrovou pumu. Další důvod, proč se vyhýbat sladkostem. Tak jsme pokračovali dál po stejném břehu. Nakonec jsme našli i most.

Cestou k Linci jsme měli možnost vidět současně sluncem osvícený Dunaj a zasněžené Alpy v pozadí. Krásný pohled. Nicméně i další část cesty poznamenala naše navigace. Ale přiznejme si, lidský faktor v tom hrál značnou roli. Zadal jsem totiž před cestou průjezdní body, kudy nás má navigace vést. Jenomže jsem už nepátral po tom, jak přeskočit na další, pokud jeden hodlám vynechat. No a stalo se, že před Lincem jsme neposlechli navigaci a jeli jinudy a ona se nám pomstila. Krásně nás povodila po městě, dokud jsme neprojeli zadaný bod. Takže super projížďka třetím největším rakouským městem v odpolední špičce. Některá místa jsme viděli i dvakrát. Nejvíc mě navigace potěšila, když nás dvakrát (z obou břehů) dovedla ke zbouranému mostu přes Dunaj. Ano pochopili jste. Navigace nebyla příliš aktuální. Ale to by nebyla cesta se mnou, aby nebyla trochu jiná…

Pak už šlo ale všechno hladce. V podvečer jsme se ubytovali v penzionu. Na pokoj jsme dostali jakési moldavské víno, které nám jihomoravská hrdost a chuť nedovolila vůbec načít. Na večeři jsme vyrazili do krásných večerních uliček Českého Krumlova. Návštěvníků tam příliš nebylo, takže krásná procházka. V jedné restauraci jsme se nacpali k prasknutí, zalili to pivkem a vyrazili zpět.  Cestou jsme se marně pokusili uplatit zpěvačku na mostě, aby už přestala kdákat. Kouzelnými uličkami jsme dorazili až k penzionu…


A to je asi tak všechno co se tu dá napsat. Takže vyčůrat, pomodlit a spát děti. 









pondělí 10. dubna 2017

Moje cesta

Škoda, že jsem nezačal dřív. To mě napadá, když se ohlédnu zpět. V listopadu 2014 jsem si řekl, že je dost zevlování, že jsem kupa sraček a je potřeba s tím něco dělat. A tak jsem za to vzal a začal pracovat na celotělovém rozvoji. Ze začátku děs. Shyb jsem udělal snad jeden. Všechno mě bolelo. Myslel jsem si, že nohy mám jakžtakž silné z bývalých let běhu. Ale to jsem se šeredně zmýlil a dnes pořád doháním na dřepu silový deficit. Byl jsem chodící kostlivec (viz foto) a bez nějaké vize.  Prostě ničím jsem nežil. To všechno se totálně otočilo. Nemám sice čas chodit do posilky, a tak se můj dům a zahrada stali mojí posilovnou. Dřu. Ne proto, že musím, ale protože že mě to neskutečně baví. Kde bych teď mohl být, kdybych začal třeba v 25. Raději nemyslet. Naštěstí nemám v tomto směru cíl. Cesta je cíl. Tělo se přizpůsobuje cvičení (viz druhá fotka) a mysl taky. Ono to totiž není jen o tom cvičení.


Ráno vstanu a přemýšlím, co bude za trénink. Přes den trénink ladím na papír a k tomu je potřeba poladit i jídlo. Všechno do sebe musí zapadat. A k tomu se snažím dělat věci nepohodlně (viz dál)




Za tu dobu co cvičím jsem dospěl k několika názorům:


  1. Člověk je LÍNÁ kupa sraček (to není sice názor můj, ale pochopil jsem význam). Pokud se sebou člověk něco nedělá, je jak bláto. Jsme asi to nejlenivější stvoření, které na Zemi je. Nemusíme lovit, pěstovat, chodit. Všechen pokrok směřuje k jedné jediné věci - ležet na posteli v naprostém vegetativním stavu a jen existovat. Nemusíme se zvedat k telce, telefonu. Nemusíme už ani do obchodu. Nemusíme se de facto skoro vůbec hýbat. A až za nás do práce půjdou roboti, budeme už fakt jen ležet....
  2. Posílené tělo je naprosto jiný stav, než jaký jsem před tím kdy zažil. Těžko se to popisuje. Teprve s časem mi dochází, jak jsem byl rozpadlej, nekompaktní, chcíplej. Musí se to vyzkoušet, aby člověk věděl, o čem mluvím. Takže nebudu rozebírat.
  3. Mít funkční tělo je naprosto praktická věc. Nemám problémy s přenášením, zvedáním věcí. S Adámkem můžu manipulovat jak chci a no problem. Opravdu se to hodí v každodenním životě.
  4. Bolesti zad či jiné neduhy běžného života jsou pryč. 
  5. Sledováním stravy a cvičením se naučíte naslouchat signálům svého těla. Zní to jak z nějaké ujeté gurupříručky, ale je to tak.

Z toho všeho vede jedna jediná cesta. Dneska je moderní mluvit o komfortní zóně. Jo je to tak. Všechno to co přináší  přidanou hodnotu do života stojí mimo naši komfortní zónu. O kondici to platí 100%. Pořád si žijeme v našich pohodlných bublinách a jsme rozpadlí a rozpadlí a bohužel čím dál víc vyžraní. A ono se nám to vrátí... Takže co? Dělat nepohodlné věci. Vystavovat se nepohodlí. Jenže to je nepříjemné a tak se najdou výmluvy místo způsobů. 

Jaké nepohodlí. Příklady, které jsem použil já (neznamená to dělat tyto věci pořád):
  • spaní ve spacáku - zkuste občas doma spát ve spacáku
  • otužování - jo jo studená sprcha, to je pro mě velký psychický boj. Miluju teplou vodu :-)
  • cvičení v zimě - prostě jsem chodil v mínus 10 cvičit za tmy ven na zahradu
  • cvičení v noci - všichni sedí u televize a je ideální čas cvičit za svitu měsíce
  • parkování dál od vchodu do obchodu (práce, kina.....) - nejde o ty kroky, jde o to nebýt línej smrad
  • brzké vstávání - jo to je taky masakr
O tom všem by se dalo perfektně psát dál, ale už teď to možná nudilo, takže raději třeba jindy. Pro mě je důležité, že jsem to hodil "na papír" a za pár měsíců či let se na to mrknu a uvidíme co přehodnotím. 

Další kupu fotek a videí mám na instagramu, kdyby někdo chtěl trochu motivace :-)



sobota 18. března 2017

Plazíme se jeskyní

Naskytla se nám možnost navštívit jeskyni Býčí skála a podívat se i do míst, která nejsou běžně přístupná. Jeskyňáři jim říkají plazivky a my brzy pochopili proč. Adámkovi se samozřejmě tato napínavá výprava náramně líbila.
Tolik slov. Podívejte se na video, které snad hovoří za vše:




středa 22. února 2017

Hvězdárna, zub a dotace

Pořád se něco děje a já ani nemám čas to uložit do naší blogger kroniky. Takže kde začít?
Tunehdá jsme si říkali co podnikneme a nějakým způsobem jsme zjistili, že v brněnské Hvězdárně a planetáriu mají i program pro děti. Konkrétně film o dinosaurech, což je u nás spolu s legem a hady neoblíbenější téma. Takže proč ne. Na hvězdárně jsem byl naposledy.... byl já jsem vůbec někdy na hvězdárně? No a tak jsme si udělali o víkendu výlet. Super. První kino, ve kterém můžete úplně ležet. Vlastně vám to paní moderátorka doporučí. Film se totiž promítá na vnitřní stranu kupole hvězdárny. Ještě před filmem jsme všichni dostali ponaučení o hvězdné obloze. Promítli nám nebe nad hlavou jak vypadá ve městě a jak mimo něj. Jo jo. To jsme si hned vzpomněl na neuvěřitelné nebe v rakouských horách. To se nedá s tím co vidíme z vesnic a měst vůbec srovnat. Taková krása. Pak už jsme koukali na dinosaury. Dobrý to bylo. Vůbec celý objekt hvězdárny je krásně opravený, čistý a příjemný. Na záchodě najdete zajímavé texty na zdech, jako že kosmonautský oblek stojí 200 milionů apd. Hned je to čůrání zajímavější.




Druhý den už tak veselý nebyl, páč jsme museli jet s Adíkem na pohotovost. Začal mu zlobit zub, který mu zubařka nechala cca 5 měsíců otevřený. To bylo něco. Přemluvit Adámka, aby otevřel na zubařku pusu, bylo jak vyjednávat se skokanem. Nicméně moc nám nepomohli a druhý den ráno mašíroval Adík ke své zubařce na trhání. Tohle bych teda nepřál ani těm, co mě hodně štvou. Sednete si na křeslo, dítě na sebe a držíte mu ruce. Zubní Adíka přispala plynem, ale buď to byla slabá dávka, nebo je to odolný bojovník, protože když už vypadalo, že je mu trhání celkem ukradené a zubařka mu otevřela pusu, nastala dramatická změna a děsivé výkřiky musel slyšet i gynekolog na druhé straně kliniky. Navíc se zub při trhání zlomil, takže se přispávalo, trhalo, přispávalo trhalo... až jsem se z toho orosil i já. Nakonec byl zub venku a Adík měl pusu jak křeček. Naštěstí z práce rychle dorazila máma a zmordovaného synáčka uchlácholila. Tak to víte. Po takovém masakru musela přijít zubní víla. Co tak asi mohla přinést... Lego samozřejmě. To teď u nás frčí. Adámek si vezme návod a valí. Je mu buřt, že na krabici je napsané, že je to pro děti 8-12 let. A nejlepší na tom je, že jak se to postaví, druhý den se to musí rozebrat a staví znovu.


Ale aby se neděly jen ty dramatické věci, musím přidat jednu informaci z poněkud jiného soudku. V mém okolí je již veřejným tajemstvím, že nás v létě čeká obludně velká rekonstrukce interiéru (podlahy, omítky, topení atd...). Takže se nedivte, když se budeme podivně hlásit na návštěvy a hledat místo, kde se dá osprchovat a vyspat :-) No a jako mikronáplast se jeví odklepnutá kotlíková dotace, kterou jsem dnes zjistil, že dostanu. To potěší. Za to papírování to teda stálo. Ještě splnit související podmínky pro udělení a vyřídit vyúčtování a je to doma. 

Musím končit, Adámek s křečkovitou tváří chce jíst. Tohle se nedá ignorovat :-)

sobota 21. ledna 2017

Jacob

Přemýšleli jsme o tom již delší dobu a před Vánocemi jsme se odhodlali a pořídili jsme druhého psa. Byl to současně dobrý skutek, protože jsme chtěli psa z útulku, který nemá domov a nějaký hledá.




Našli jsme nedaleko jedno krásné černé štěně jménem Jacob. Jeho máma byla zachráněna z množírny psů v Kojetíně. Jacob je kříženec něčeho s něčím. Měl by mít tak do deseti kilo.
Hned na první schůzce jsme si Jacoba oblíbili a vzali k nám domů. Teď už má novou rodinu a čeká ho výchova a výcvik.



Když si pořídíte štěně, uvědomíte si teprve, jaký je rozdíl mít doma již dospělého, vychovaného a klidného psa. Je to totiž diametrální rozdíl. Asi jako u lidí.

Takže u nás se teď pořád něco děje.


neděle 1. ledna 2017

Vánoce



Letošní Vánoce byly ve znamení Lega. Ano Ježíšek sice přinesl i další věci, ale Lego ovládlo celou sváteční atmosféru. A musím přiznat, že jsem kouzlu této stavebnice propadl. Hodiny jsme stavěli podle návodu různé pozoruhodnosti a už se těším, jak koupíme další. Samozřejmě primárně je to zábava Adámka, ale víte jak to je J



Těsně před Vánocemi jsme udělali i jeden dobrý skutek, ale o tom se zmíníme (i fotograficky) asi až v polovině ledna. Zatím je to částečně tajný.


Ježíšek přinesl i něco na cvičení. Dostal jsem parádní zátěžovou vestu, se kterou zase posunu svůj trénink o kus dál. Nějaký trénink už je na mém Instagramu.



Silvestr jsme prožili na pohodu. Vypili jsme celkem asi 4dcl vína, koukli na nevalnou televizní nabídku a přetrpěli válečnou vřavu dělbuchů.


A nějaká ta předsevzetí. Něco by bylo. Příští rok bych chtěl mít osobák na dřepu 140 kg (momentálně 95kg) a slušnou formu do plavek J Ne, faktem je, že na předsevzetí moc nehraju. Každý den je pro mě výzvou posunout se v tréninku dál a nejtěžší je ta disciplína (především stravovací).

To je asi vše. Mějte úspěšný rok 2017 plný zdraví a spokojenosti.

pondělí 5. prosince 2016

Žít svojí vášní

Výsledky přináší jedině posedlost svojí vášní, ať už pro cokoliv. Hodiny dřiny, disciplíny a sebepoznávání. Ale to je teprve začátek.


neděle 4. prosince 2016

Za sněhem do Čeladné


Udělali jsme si předvánoční zimní dovolenou v Beskydech a odjeli do lázeňského střediska Čeladná. A hned na úvod: udělali jsme dobře. Prožili jsme báječný týden v krásném prostředí se spoustou sněhu, dobrot a zábavy.

Našli jsme jednu kešku a taky nechali svá těla trošku doladit odborníkama. Den před odjezdem jsme podnikli výstup na cca 2,5 km vzdálený vrchol Skalka (964 m.n.m), což bylo převýšení cca 450m. Slušný výšlap, zvlášť s Adíkem na ramenou. Po návratu jsem se cítil jak po pořádném tréninku. Ale stálo to za to. Nahoře byla krajina jako v pohádce - plno sněhu, stromy bílé od paty až ke špičce.



K vrcholu jsme přišli při západu slunce, což bylo taky okouzlující.


A užili jsme si opravdu hluboký sníh (sledujte se zvukem):

video


Cestou dolů jsem zvolil zkratku přes louku. Nebyl to dobrý nápad. Ale alespoň jsem dostál své pověsti, že výlety se mnou jsou vždy něco extra. Louka byla nafoukaná hlubokým sněhem a byl velký problém přes ni přejít. Kleu jsme museli místy nést, protože nebyla schopná pokračovat.

V Beskydech bylo krásně. Tento kout země mě opravdu oslovil. Je plný zajímavých lidí a drsné krajiny. Lázně v Čeladné stojí za další návštěvu.


sobota 19. listopadu 2016

Adámek má pět

Už je to pět let, co nám do života vstoupil Adámek. Malé umačkané miminko už je drzým předškolákem. Ale pořád je to náš prcek, kterého milujeme.

V den narozenin jsme jeli k doktorovi, protože Adík má trochu nepříjemný kašel. Ale také jsme navštívili jednu krásnou výstavu a strávili pár hodin v Technickém muzeu v Brně.

Bohužel neměli jsme foťák a mobil se slušným foťákem byl vybitý :-(


pátek 5. srpna 2016

Na hradě a bez klíčů

FOTOALBUM

Udělali jsme si po práci výlet na nedaleký hrad Cimburk. Vůbec jsem netušil, že docela blízko od domu máme zajímavý les plný skalních útvarů a s jedním hradem. Moc pěkný. Budeme to tam muset ještě prozkoumat a sebrat další kešky.



Když jsme se však v podvečer vrátili k autu, zjistil jsem, že nemám klíče. Ojoj. To bylo něco. Měl jsem pocit, že vím, kde mi mohly vypadnout z kapsy a tak jsem utíkal zpět k hradu, ale nenašel. Prošel jsem celý hrad. Kastelánovi nechal svoje číslo, kdyby náhodou. Absolvoval jsem celou naši cestu v opačném směru, ale klíče nikde. Asi po hodině, když už se stmívalo a já propadal zoufalství, jsem ještě prošel kousek cesty úplně na konci. Přesně to místo, které jsem při pátrání vynechal, protože bylo cca 20 metrů od auta a já si to maličko zkrátil cestou k hradu. No jo. Klíče tam ležely a čekaly na mě.


Takže poučení. Vždy obejít PŘESNĚ stejnou trasu při hledání a hlavně: vozit s sebou náhradní klíč.

pondělí 1. srpna 2016

Do hor a zase zpátky


Nachystal jsem si pro rodinku překvápko. Že pojedeme na čundr, se vědělo. To se neutají. Ale kam jedeme a co podnikneme, to zůstalo tajemstvím do poslední chvíle.




V pátek po práci jsme vyrazili na sever. Směr dobrý, doba špatná. Doprava katastrofa. Počasí taky nic moc. Asi po více jak 2 hodinách jsme přijeli do Rudy nad Moravou a já zastavil před jedním z domků v boční ulici. To bylo první překvápko. Byli jsme u mojí sestřenice. To Ivča koukala.

Nebylo ale mnoho času. I tak nás pohostili parádní rychlou grilovačkou. Večer jsme popojeli do Starého města, kde nás nechali našemu osudu uprostřed lesa. To bylo v plánu. Naše auto pak stáhli zpět do Rudy. To taky bylo v plánu. Pár věcí ale bylo mimo plán.



Třeba to, že jsme do lesa vyráželi až za šera a čekala nás asi kilometrová cesta na místo, kde jsem tušil, že bude možné postavit stan. Prošli jsme les a dostali se k loukám. Celkem pěkné místo na stanování. V cestě byl však odnímatelný ohradník a cedulka s upozorněním, že se tam pasou krávy. Tak co, ať se pasou. Jenže pod tím bylo dopsáno, že ve stádu je plemenný býk (Adámek o něm dál mluvil jako o ohnivém býkovi). Co to sakra znamená? Celkem to chápu z biologického hlediska, ale jakou turistickou hodnotu má tahle informace? Je to něco ve stylu: tady hlídám já! Nebo: jsem u branky za 3 vteřiny, a ty? Sázeli jsme na skutečnost, že je skoro tma a krávy a ohnivý býk podřimují. Vlastně jsme se ani moc nespletli. Polehávali nedaleko cesty a jen letmo nás pozorovali. Ohradník jsme asi po půl hodině opustili a byl nejvyšší čas začít řešit nocleh.

Zapíchli jsme to na prvním slušném místě v lesíku nedaleko ohradníku a cesty. Ivča se postarala o Adámka, já s přiměřeným klením a za svitu baterky stavěl stan. Stavět stan nemusí být umění. Ale je dobré vědět jak vlastně vypadá. My měli stan půjčený a já se s ním seznámil pouze při jeho balení. V zásadě tomu i odpovídal můj výtvor. Stan jako takový byl v pohodě, ale tropiko doznalo v mém podání nových kreativnějších podob. Důležité ovšem bylo, že vše drželo.

Nastala noc. Víte, noc v lese je úplně jiná než noc doma v posteli. Spal jsem v lese už tolikrát, že bych mohl mít pocit, že mě nemá co překvapit. Ale opak je pravdou. Vždy je to stejně démonické a surové, jako by to bylo poprvé. V lese v noci je člověk součástí přírody. Nádherné hvězdné nebe připomene, že existuje něco víc než 7,5 hodiny práce a složenky. V podstatě se člověk v lese po tmě cítí jako malé hovínko v trávě, kolem kterého běhají podivná neviditelná zvířata, která vydávají prapodivné zvuky.
Tajemnou noc si ale bohužel neužil Adámek. Jak lehl, tak usnul. Nejvíc si noc užila Klea. To je poznat i z fotky. 

Kdo ji totiž zná tak ví, že takhle vyvalené oči normálně nemá. Moc toho nenaspala. Pořád kontrolovala zvuky kolem stanu. Párkrát vrčela a jen občas zamhouřila oko.


Druhý den jsme pokračovali v cestě směr chata Paprsek, která byla vzdálená asi 4 kilometry. Krásná cesta, výhledy, teplo. Parádička. Adámek asi poprvé udělal bobana v přírodě, což je samozřejmě pro každého chlapa velká věc, hodná zaznamenání. Dá se to srovnat třeba s prvním holením.


Když jsme dorazili na chatu Paprsek a dali si pořádný oběd včetně naprosto luxusních borůvkových knedlíků domácí provenience, vybalil jsem druhé překvapení. Máme tady rezervovanou noc. První reakce nebyla příliš nadšená. Ivča se těšila na další noc pod stanem. Největší radost měla asi Klea. Ale nakonec to bylo fajn.  

Po obědě jsme vyrazili pro nedalekou kešku. Cestou bylo plno borůvek, tak jsme to do sebe pořádně tlačili, až nám vitamíny lezly ušima.

Ráno jsme se probudili do deště. Naštěstí během snídaně ustal a my vyrazili na cestu do Ostružné už za sluníčka. A šlo se dobře. Pěkně z kopečka. Cestou jsme sebrali další kešku a v Ostružné dali pivko, zelňačka a následovalo čekání na autobus do Rudy. 



Jo jo autobus. Tak tím jsem nejel asi 10 let. A jsem na dalších 10 vyléčenej. Když jsem chtěl při nástupu platit, řidič mě odbyl s tím, že později. Možná blekotal ještě něco, ale nebylo mu rozumět. Pak jsme zjistili, že v Hanušovicích přistoupí průvodčí (jednalo se totiž o náhradní dopravu za vlak) a budem cálovat. V podstatě do Hanušovic bychom jeli zadarmo, což by asi České dráhy nepoložilo, ale současně to naznačuje v jakém jsou bordelu. V autobuse bylo dusno jak v sušárně...no hnus.

V Rudě už bylo fajn. Dali jsme si dobrý domácí guláš a strávili odpoledne v příjemné společnosti u sestřenice a jejího muže. Pak už jen cesta domů. Opět zbytečně dlouhá, ale co už…

Bylo to pěkný. Po delší době jsem se vrátil do Jeseníků. Do kraje krásné přírody, zajímavých míst a lidí. Do kraje, kde v lese může být člověk sám...



neděle 31. července 2016

Byli jsme svědčit

Poprvé v životě jsem byl svědčit. Byla to příjemná zkušenost. Šlo totiž o svatbu. A aby to bylo komplet, Ivča šla se mnou a svědčila nevěstě.
Malá, pěkná svatba. Pohodička. A já samozřejmě fotil.

Pár fotek k nahlédnutí tady.