Max před pár dny oslavil jedenáctý měsíc na tomhle splašeném světě a tak jsem si řekl, že udělám takovou malou přednarozeninovou rekapitulaci - jak se žije s flatem. Pro porovnání můžete vycházet z prvního povídání, při kterém měl Max čtyři měsíce.

Takže:
1) Jak se vyspíme: Poslední vycházka bývá kolem půl desáté až desáte večer. Zahrnuje cestu s košem a zpět, někdy ještě bonus kolem domu. Nicméně Max pochopil, že na večerní vycházce se nedělají lumpárny a je potřeba vyprázdnit cisternu a jít spát. Jak se vrátíme domů, směřuje do pelechu vedle naší postele a zaujme noční pozici. Ráno jde Max ven buď kolem půl osmé, když se někdo z nás vrací z práce, nebo kolem půl deváté, to když jsme všichni doma.
2) Jak je hlučný: Zatím musím říct, že Max štěkal co by se napočítalo na prstech jedné ruky ... no možná dvou, ale víc ani prst. A to vždy, když si chtěl hrát s jiným psem. Doma jsme ho štěkat neslyšeli. Nevydává ani žádné jiné zvuky. Jen, když má divoké psí sny, tak různě kňourá, poblafává a mručí. Kdo ví, která fenka se mu honí hlavou. Ikdyž v jeho věku spíš vidí nějaký super klacík na aportování.
3) Jak se chová, když je doma sám: Max doma sám nebývá. Maximálně 4-5 hodin a to jen vyjímečně. Když je to nutné, dáváme ho do psí školky. Ráno si ho vyzvednou a večer zase přivezou. Stojí nás to 300kč na den, ale Max vypadá spokojeně. Hraje si tam s jinýma pejskama a stává se z něj pěkně socializovaný psisko. Školku navštěvuje jen párkrát do měsíce (cca 2-3x). Bohužel se nám už stalo, že za naší nepřítomnosti podnikal různé výpady vůči botám a nábytku, takže část bytu, ve které zůstává sám, je pokud možno bez zbytečných vybavení.
4) Jak často jí: dostává třikrát denně granule Orijen large breed. K tomu musíme ale ještě započítat odměny, které nosíme neustále u sebe v pytlíku, jenž se za tímto účelem prodává. 
5) Jak se doma chová: člověk o něm ani neví. Neustále by žral, takže jak otevřeme spíž nebo ledničku, hned je vedle nás. Rád leží na gauči, když na něm sedíme. Je velmi kontaktní. Má rád společnost, ať už naši nebo králičí. Nevtírá se ani si nevymrčuje pozornost. 
6) Jak se cvičí: Cvičí se moc dobře. Je velmi učenlivý a na odměny se naučí snad i telefonovat. Zatím umíme: přivolání (ke mně), chůzi u nohy, lehni, sedni, zůstaň, vstaň, ukloň se, pozdrav, popros, kuk, přines. Snad jsem na nic nezapomněl. Všechny tyto povely ale neustále opakujeme a prohlubujeme. Přivolání jde Maxovi velmi dobře. Je možné jej odvolat od jiných psů a myslím si, že pokud vytrváme, bude krásně poslušný. Vynikající je chůze u nohy. Instruktorka na cvičáku je z jeho chůze u nohy nadšená a doslova řekla, že by s tím mohl do soutěže. To potěšilo. Jak bude lepší počasí, natočíme nějaké video s tím, co už Max umí. Když jdeme s Maxem ven, často ho bereme na volno, aby mu to nebylo vzácné a byl co nejvíce ovladatelný bez vodítka. Je to velmi pohodlné a praktické, než se přetahovat s třicetikilovým psem. Tu a tam ho sice musíme okřiknout, ale většinou jenom odběhne k pejskovi, pozdraví se a utíká hned zpátky k nám.
Když už jsem zmínil cvičák. Chodíme jednou týdně. Maxe i nás to tam velmi baví. Jde většinou o skupinku cca 5 až 7 psů podobného věku. Většinou se cvičí to stejné. Opakování matka moudrosti. Pes se učí poslouchat v přítomnosti jiných psů, což je nenahraditelné.

Pokud to mám shrnout: Max je báječný pes, kamarád. Je neuvěřitelně přátelský ke každému. Miluje hraní a pozornost, ale není otravný. Je zvídavý o všechno nové má zájem a musí to prozkoumat. Rád se učí a cvičí. Předvede všechno jen aby se pánečkovi ukázal a dostal odměnu. Během tří vteřin je schopný předvést sedni, lehni, pozdrav a to i bez povelu, aby si páneček něco z toho vybral a náležitě jej odměnil.  
Co se týká exterieru, myslím si, že je dobře stavěný a zatím z něj roste krásný pes. Tak jen ať mu to vydrží.
Máme ho rádi.

No a to je asi všechno. Konstatuji tedy:
Život s flatem do 11. měsíce stáří je prostě v pohodě.

Doporučuji věnovat několik minut tomuto článku ekonoma Sedláčka. Určitě se je nad čím zamyslet. Zajímavé je, jak se moderní doba čím dál víc ubírá k potřebě filozofické reflexe a jak se postupem času ukazují zdánlivě chudé společnosti daleké Asie mnohem bohatší, než je ta naše. Asi jsme někde udělali chybu. No nic, prvním krokem bude, že si nekoupím plazmu... a druhým...prostě nenakupovat co nepotřebuju. Začínám odvykací kůru. Ale znám lidi, kteří by to potřebovali víc než já. Vzhledem ke svému holobytu se zlehka blížím obrazu tibetského mnicha :-D No, každopádně je stále na čem pracovat. Zkuste to taky.

Dneska bylo opravdu krásně. Sluníčko se od rána pralo se silným chladivým větrem, ale nakonec zvítězilo a jeho hřejivé paprsky začaly po zimě nalévat čerstvou krev do žil. I Max má z prvních jarních dní radost. A proč taky nemít. A tak jsme si zašli na vycházku do lesa. Ve všední den potkáme jen málo lidí a to mám rád. Max vesele naháněl poletující listí a hledal klacíky, které by mohl ožužlat. Měl radost a já s ním. Na chvíli jsme si sedli poblíž vodárny na kraji lesa (viz. foto). Vlastně jsem si sedl jen já, Max nemá na takové věci přece čas. Je potřeba dohonit další utíkající list, se kterým si hraje jarní svěží vítr. Seděl jsem, byl jsem sám a byli jsme dva a bylo nám dobře. Jaro nás nechalo probudit a pohladilo tváře prvními paprsky. Jak málo stačí ke štěstí. Jen tak tam sedět, nedělat nic. Na chvílo zase uprchnout z blázince, kterému se říká město.
Čekám tedy na jaro a slavím jeho příchod. Však jsem taky Jaro-slav...

Dovoluji si Vás tímto pozvat na svůj Fotoblog s čerstvou fotogalerií.

Zní to neuvěřitelně ale je to tak. Máte svého oblíbeného plyšáka a chcete mu dopřát dovolenou? Podívejte se na tyto dva odkazy a uvidíte, co vše je možné...
TOYTRAVELING
IDNES
Video, kde dvojice mladých českých podnikatelů v pořadu České televize požádá o investitci do tohoto projektu, najdete ZDE.

Musel jsem se o tuto kouzelnou informaci podělit:-D

Přemýšlel jsem, jestli jsem svůj přístup k Facebooku nepopsal nejasně. Podle toho, jak reagoval Medvěd, jsem asi nebyl pochopen. Zkusím se teda trošku rozepsat a uvést malý příklad, trošku ekologický, snad ale vnese více světla do mého postoje:

Představte si obrovskou halu, do které je přiváděno omezené množství kyslíku, které stačí v poklidu k životu uvnitř této haly. Najednou ale někdo přijde s nápadem, vyrobit dopravní prostředky, které umožní přesunovat se z jednoho místa haly na druhý. No super nápad. Za den člověk stihne mnohem víc věcí. Navštíví a pozná mnohem víc lidí. Zdá se to být jako parádní nápad a každý si hned tuhle mašinku pořídí. Problém je v tom, že mašinka používá ke svému pohonu i kyslík. To si ale v hale nikdo neuvědomí, prostě pohodlí má přednost. A najednou je větší odběr kyslíku než jeho přísun do haly. To je právě ono. Hala je našim mozkem, našim genotypem. Některé věci, jsou nám příjemné, užitečné a na první pohled báječné, jenomže každá věc má svoji hloubku a jak sleduji, v dnešní době se pohlíží pouze na obal a dovnitř, na vnitřní souvislosti, už se dívá jen málokdo. Svět se stal povrchním. Zásadní hodnoty jsou barvy, ceny, chutě, zvuky a tvary. Jednotlivé významy a souvislosti ustupují stranou. Jen se zamyslete: v obchodech se prodává spousta triček s různými nápisy, kterým ani nerozumíme. Ale vypadají bezvadně, líbí se. A kdo si zjistí jejich význam a jejich smysl? Nosili bychom klidně tričko, na kterém by bylo třeba francouzsky napsáno „jsem vůl“, když bychom to nedovedli přeložit. Nebo jinak: podíváme se na titulky zpráv na Seznamu, v lepším případě si je i přečteme a máme jasno. Televize nám to samé naservírují na stříbrném podnose a my přijaté informace bereme jako fakt. Už nemáme snahu informace si ověřit, podívat se na ně z jiného pohledu, popřemýšlet, proč se tak stalo. Zapochybovat. Stačí nám jen a pouze slupka, obal, který je nám bez námahy předhozen. Nebo další: neustálá touha koupit něco nového, permanentní neuvědomělá neuspokojenost, přestože dané věci nepotřebujeme. Tato nedosažitelnost finálního uspokojení způsobená tunou reklam a článků je jen výsledkem nepochopení vnitřních souvislostí. Prostě si neuvědomujeme, že nový počítač nepotřebujeme. Něco nás neustále hlodá. Chceme toho neustále stihnout víc, být rychlejší a kvalitnější, ale neuvědomujeme si, že je to jen honba za chimérou, která vlastně celý život nevede ke klidu. Spíš naopak.

Všechno kolem nás tlačí k tomu, spokojit se s pouhým obalem. Takže na jednu stranu jsme rychlejší, flexibilnější s množstvím informací po ruce, na druhou stranu hloupneme a nejsme sto si to uvědomit. Uniká nám podstata věcí a to vede ke konfliktům, nedorozuměním, neshodám a tragédiím.

Začal jsem o Facebooku a zdánlivě skončil u chimér. Ale všechno souvisí se vším. Svět je plný souvislostí a vztahů skrytých pod povrchem. To, co je pro nás na první pohled užitečné, nemusí být současně tím nejlepším výběrem.