pátek 23. prosince 2011

Kdy jindy než v čase vánočním

Kdy jindy než v tomto čase si připomenout hodnoty, které jsou opravdu důležité...
Nikdy bych nevěřil, že zde budu jednou citovat z filmu, který není myšlenkově nějak zvlášť bohatý. Ale stalo se. Donutil mě život sám. Lépe bych to asi nenapsal:
"Svět není jen samý slunce a duha. Je to hodně zlý a drsný místo, a i když jsi sebe silnější srazí tě na kolena a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život, ale nejde o to jak inkasuješ, tady jde o to kolik ran uneseš a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš příjmout a nezastaví tě, jenom tak se vítězí... "
A já dodávám: je dobré mít přátele, kteří vás vezmou pod paží, když potřebujete zpět na nohy. Těm všem velké díky!
Mějte krásné svátky...
Omluvte kvalitu fotografie. Ale jde hlavně o místo: vstup do dětského kardiocentra - oddělení JIP...

Citát pochází z filmu Rocky.

neděle 16. října 2011

Myšlenka dne III

Myšlenka dne úzce souvisí s předchozím článkem - České hračky. Ale nejprve k myšlence samotné:

"...on totiž kapitalismus funguje, skutečnou otázkou je, zda funguje tak, jak bychom chtěli. Tedy zda produkuje výsledky, které jsou kompatibilní s naším etickým cítěním....příliš dlouho jsme se jako ekonomové snažli úměle oddělit etiku od ekonomie, v nějaké prazvláštní schizofrenii a snaze dostat ekonomii „mimo dobro a zlo“. To, že se ekonomie emancipovala od etiky, jsme brali jako pokrok a on to přitom byl úpadek."

To jsou slova Tomáše Sedláčka, velmi zajímavého ekonoma a filosofa, jenž přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií a aktuality na FSV UK a hostuje na dalších univerzitách. Je stipendistou Yale University.

A proč jsem v úvodu zmínil předchozí článek? V jeho druhé části jsem totiž jako příklad uvedl import česneku z 6000 kilometrů vzdálené Číny. Selská logika to nechápe ovšem ta ekonomická to podporuje. Ekonomie se skutečně po svých filozofických počátcích oddělila od etiky a jak říká Sedláček: "Naším
teoretickým vzorem, podle kterého jsme se snažili ekonomii postavit, byla fyzika, věda zabývající se mrtvými objekty..."
A tak se stalo, že zřejmě všichni chápeme, že prodávat u nás čínský česnek je nesmysl, ale ekonomie to chápat neumí, nemá již totiž etický rozměr. Problém je v tom, že člověk s tímto rozměrem pracuje neustále.

Veškeré citace jsou z http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=14451

sobota 15. října 2011

České hračky

Dnes jsme tak trochu náhodou zavítali do obchodu s dětským zbožím. Bylo tam snad vše: od dudlíků přes plyšové hračky až po modely. Prostě paráda. Uvažovali jsme, že bychom nějakou tu plyšovou hračku koupili. Chtěli jsme něco typicky českého: Ferdu mravence, včelí medvídky, Křemílka, krtečka nebo něco podobného. Jak jsme ale zjistili, tak všechny tyhle "české" hračky jsou vyrobeny v Číně. Nenašli jsme nic, co by bylo vyrobeno u nás. Nekoupili jsme nic (ale stejně se čínským hračkám zřejmě v budoucnu bohužel nevyhneme).
Doma jsem proto začal po internetu pátrat, jak je to s hračkami, které jsou opravdu české a u nás vyrobené. Takže pokud taky nechcete (nebo alespoň co nejméně) podporovat
- nezaměstnanost u nás a v Evropě
- neekologickou výrobu
- porušování lidských práv a degradaci zdraví pracujících (i dětí), tj. otrockou práci
podívejte se např. ZDE
Boj s čínskými výrobky je ale těžký. Ať zajdu kamkoliv, kouká na mě nějaká čínská nádhera. V Bille kousek od nás prodávají momentálně (a dlouhodobě) jen čínský česnek. A to si ještě dovolí tu drzost mít ve sloganu: "20 let čerstvosti v Česku". To by mě zajímalo co je na potravině putující cca 6000 kilometrů ještě čerstvé. Když si uvědomím jakou cestu musel urazit, jaké investice se musely pro jeho distribuci zahrnout do konečné ceny a jak je to celé nesmyslné, neekologické a nelogické, je mi z toho smutno. Ale mám tu možnost podívat se na štítek výrobku a vrátit jej do regálu.
Takže Čínu vracíme do regálu (pokud to jde)... A co Vy?

pátek 7. října 2011

Imaginace

Není to přesně ta věc, která nám dnes chybí? Dívám se kolem a uvědomuju si neustálou snahu po dokonalosti. Nedávno jsem si pustil na počítači muziku a řekl si: „Sakryš, vždyť to není pořádná kvalita, nějaké repráčky v notebooku, občas v tom lupne.“ A pak mě napadlo. Proč pořád usilujeme o to nejlepší a nejdokonalejší. Neumíme být spokojení s tím, co máme? Není to tak dlouho co, si lidé museli vystačit s vinylovými deskami a s fotografiemi, jež by v dnešních měřítkách jen těžko uspěly, či filmy bez počítačových efektů. A ještě dřív nebylo nic z toho. Lidé jen četli, vyprávěli si historky, pohádky. A místo všemožných vizualizací, které dělají „práci“ za nás, používali vlastní imaginaci. Ano, museli, nic jiného jim nezbývalo.  Dnes už jsme zřejmě natolik pohodlní, že už ani vlastní představivost nechceme obtěžovat a raději si vše necháme naservírovat na stříbrném podnose až pod nos (zvuk dolby digital, fotky s maximální ostrostí, filmy s počítačovými efekty…). Ale je vidět, že někde je chyba, že ona honba za dokonalostí není to, po čem ve skutečnosti toužíme. A už vůbec to není to, co nás dovede trvale uspokojit. Takže se znovu můžeme setkat s vinylovými deskami, černobílou fotografií a čtením pohádek. Nedávno jsem se bavil v souvislosti s bydlením na venkově s jednou známou a ta mi řekla, že má ráda, když pracuje, když něco fyzicky dělá a nesedí třeba pasivně u počítače nebo televize, protože v tu chvíli má pocit, že opravdu žije a existuje. To se mi opravdu líbí, protože dnes jako bychom nechali vše ostatní dělat za nás. Jako bychom už ani vlastní imaginaci nechtěli nechat pracovat. A co by z nás potom zbylo? Jaký by to byl život? A byl by to vůbec ještě život, nebo jen přežívání, jakási perioda mezi narozením a smrtí?

úterý 27. září 2011

Potřetí a naposledy

Edit: 28.9.2011 - doplněna fotogalerie (na konci článku)

Je to tak. Vyrazil jsem s přáteli letos potřetí a naposledy na ferraty do oblasti Raxu a Hohewandu. Dvoudenní akce se účastnil Martin a jeho brácha Ondra. S oběma jsem už letos na zajištěných cestách byl, takže jsem věděl, do čeho jdu, a že mě čeká jedině dobrá společnost. A přesně takhle jsem se chtěl s těmito horami rozloučit. Není totiž úplně jisté, jestli se do nich příští rok vrátím.
Vyrazili jsme v sobotu kolem deváté z Brna a asi v jednu odpoledne jsme stáli pod stěnou Hohewandu, připraveni zdolat ferratu HTL-Steig. Je to jedna z místních nejtěžších cest. Hodnocení má KS6 (tj. maximum co může mít). V příručce se o ní píše, že je velmi obtížná a nástup spolu s dalšími úseky jsou zcela vyčerpávající (viz. Werner a Kürschner, Klettersteigatlas Alpy. Praha 2007.) To ve mně budilo značný respekt. Ale těšil jsem se. Byla to výzva. Navíc Martin i Ondra tu cestu už jednou lezli, takže jsem o ní už něco věděl. Počasí bylo naprosto luxusní a nad hlavami se nám vznášelo snad patnáct padákových křídel, startujících poblíž vyhlídky Skywalk na vrcholu Hohewandu (892 m.n.m.). Pár metrů od této vyhlídky také končí HTL-Steig.

Hned začátek cesty je opravdu výživný a kousek dokonce lehce převislý. Po pár metrech jsem byl už solidně zpocený. Celá trasa vyžadovala sílu paží a pro slabší povahy to opravdu nebylo. Místy exponované pasáže člověku vyhnaly adrenalin do krve. Byla to prostě paráda. Jsou to takové stavy, které se těžko popisují lidem, kteří je nikdy nezažili. Představa, že se člověk odevzdává cestě, kterou mu někdo nachystal do skály. Představa, že pokud by něco povolilo, následoval by pád z několika set metrů, nahání mráz. Současně mám vždy pocit, že jsem v takové chvíli o něco blíž svojí opravdové existenci, svému bytí. Hory prostě ve mně budí pocit pokory a respektu k něčemu většímu, než jsem já sám. A ty pocity, co mám na stěně, si snažím vzít s sebou. Snad proto jsou pro mě návraty do města tak těžké. HTL-Steig nebyl jen kus ocelového lana, které vede až nahoru. Je to výzva, odpověď i otázka a perfektní sportovní zážitek. Ještě štěstí, že jsem si vzal rukavice. I tak mám několik puchýřů, ale kluci na tom byli mnohem hůř. Martin dokonce v půlce ferraty musel přelepovat prsty náplastí, protože se mu trhaly puchýře, což je při lezení dost nepříjemné. Ale vylezli jsme. Co by ne. Na cestě jsme viděli i dvě ženy a já smekám. Na náhorní plošině Hohewandu bylo plno lidí. Někteří jen tak leželi a relaxovali pod odpoledním sluníčkem. Jiní zde slaňovali a další povykovali na své děti, jakmile se až příliš přiblížili k hraně skály. Volali na ně jmény, ke kterým Ondra jen poznamenal: „Kdybych se tak jmenoval tak skočím sám…“ Popravdě tvrdá němčina slovanskému uchu příliš nelahodí. My jsme se ale nahoře nezdržovali dlouho a po stezce sešli cca 30m zpět pod skálu, kde je další brutální ferrata Blutspur. I o ní se píše ve stejné knize, že je mimořádně náročná. Někde jsem snad četl, že fixní lano začíná schválně až kousek výš, aby to odradilo rádoby lezce. Nás to neodradilo. Podařilo se nám k lanu došplhat (už to mi dělalo problémy) a pak jsme pokračovali vzhůru. Šlo skutečně o velmi náročnou cestu a v jednom místě, kde byla potřeba vyklonit se do prostoru a prostě se spolehnout na ruce a lano, jsme se málem zasekli. Ale šlo jen o psychiku a to nás přece nemohlo zastavit. Nezastavilo. Další parádní sportovní adrenalinový zážitek. Z náhorní plošiny Hohewandu jsme se vrátili zpět k autu nám již známou jednoduchou ferratou Frauenluckensteig s komínem. Všude byla spousta lidí a my jen doufali, že večer se parkoviště pod skálou vyprázdní a my budeme mít na stanování klid. Bohužel někteří zůstali. A zvláště hluční Maďaři nám pili krev. V noci byla docela zima, ale ve vyhřátém spacáku pod stanem bylo přece jen dobře. Moc dobře. Ulehli jsme docela brzy, byli jsme unavení. Následovala drobná konverzace a pak už jen sladký spánek. Do jedné ráno. To jsme museli „jít s pískem“. Ještě že tak, jinak bych úplně zaspal tu krásu, co se odehrávala nad naším stanem. Nebe zářilo snad miliony hvězd. Nikde žádná rušivá světla jako ve městě. Kousek nad stěnou Hohewandu se rozléval zřejmě závoj mléčné dráhy. Skála vstřebávala světlo hvězd a jakoby svítila. Bylo to něco tak nádherného, že se mi nechtělo jít zpátky do stanu.  Domluvil jsem se ale s Ondrou, že ráno vstaneme na východ slunce, abychom pořídili nějaké pěkné fotky. A tak se taky stalo. Vstávali jsme v šest, pořádně se oblékli a vyčkávali slunce. Jemné světlo už osvětlovalo údolí pod námi, kde se plazila podzimní mlha. Krávy na pastvě, která je jen dva kroky od stanu, polehávaly a čekaly s námi. Oranžový kotouč se pomalu dral přes opar nahoru, aby odvedl kus své denní práce. Jakmile se první paprsky slunce dotkly pastviny, krávy jakoby na rozkaz vstaly a začaly se pást. V ranních červánkách byla tráva zalita zlatým závojem. Všechno se probouzelo…i hluční Maďaři.
 
Po snídani jsme vyrazili do Puchbergu, do naší oblíbené kavárny. Spojili jsme příjemné s užitečným. Dali jsme si kafe a vykonali velkou potřebu na slušném záchodě. Jo to bylo fajn, dokud automat neusoudil, že už se v oné místnosti nic nehýbe a nezhasnul světla. Naštěstí se mi podařilo vystrčit ruku z kabinky a mávat v prostoru tak dlouho, dokud se senzor nesmiloval a nerožnul. Zajímavý zážitek.
Po kávě jsme popojeli do vesničky Schneebergdörfl za Puchbergem. Tady jsme zaparkovali a vyrazili po značce na úpatí Schneebergu. Cesta to byla vyčerpávající. Nejprve nepříjemný suťový chodník po něčem co svým sklonem připomínalo sjezdovku a pak další náročná pasáž po cestě Ober Herminensteig. Nešlo již o ferratu, ačkoliv zde byla kratičká pasáž zajištěná fixním lanem. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme na trase cca 4 kilometrů (mapových) nastoupali 1114 metrů výškových, je jasné, že nešlo o plážovou procházku. Byla to dřina a asi o to víc nás mrzel pohled, který se nám naskytl nahoře. Vystoupali jsme na vrchol Waxriegel (1888 m.n.m.) a všude plno lidí. Ale ne turistu, ne horolezců, ale lidí z města, oblečených jak do obchoďáku. Kolem pobíhali rozmazlení rakouští  spratci a nějaká tlustá dáma si vypalovala cigaretu. A čím to? Kousek pod vrcholem je totiž konečná stanice místní zubačky, která se plazí z Puchbergu až do výšky 1800 metrů. Tak jsme mohli vidět jak k blízkému vrcholu Klosterwappen (2076m.n.m.), resp. k chatě pod ním, vede dálnice lidí. Komercionalizace hor dorazila i sem. Pohoří Hochschneeberg musí plakat, protože na rozdíl o vyšších hor, se nemůže bránit. Tak alespoň v zimě si snad dopřeje klidu a načerpá sílu. Cestou dolů jsme museli projít blázincem u konečné stanice. Byli tu lidé různí. Místní krojovaní s pohárky vína a hudebními nástroji, děti, důchodci, Japonci, kuřáci i nekuřáci, psi a taky turisti. Jen málokdo z nich zřejmě zdolal horu férově. Škoda. Jak jsem říkal na místě, do vlaku bych pustil jen důchodce, děti do 3 let, nemocné, postižené a těhotné. Ostatní ať si vylezou. Cest nahoru vede hned několik. Situace mi připomínala Praděd, který už dávno nemá kouzlo, protože na vrchol vede asfaltová cesta. Kam až zajdeme s pokořováním přírody? Copak nemáme špetku úcty a respektu? Zatímco naši předci se modlili k horám a vrcholům, my je chceme za každou cenu zdolávat. Každého věc…možná.
Sestup byl poměrně rychlý. Vrátili jsme se po žluté do Schneebergdörflu. Martin zvolil cestu podél železnice, aby ušetřil svá kolena při prudkém sestupu. Nabrali jsme jej proto autem v Puchbergu.
Co dodat závěrem. Raxy jsou krásnou oblastí. Na vrcholcích jde o dvoutisícové hory a jako takové se nesmí podcenit a musí se respektovat. Zaslouží si úctu tak jako všechny hory a je třeba poděkovat za báječné počasí, které nás celé dva dny provázelo. Krásnější rozloučení s turistickou sezónou si lze jen těžko představit. A děkuju svým kolegům spolubojovníkům, u kterých nalézám stejnou úctu k horám a příjemnou společnost.
Tak snad příští rok …  

neděle 18. září 2011

Bez televize?

Je to tak. Dlouho jsme s Ivčou spekulovali co a jak s televizí. Oba jsme se jí chtěli svým způsobem zbavit. Konečně ale přišel ten pravý impuls, když jsem se nepohodl se společností UPC a televizi si nechal (jako opravdu nespokojený klient) odpojit. A je to. Stará televizní bedna nám v obýváku ještě zůstala. Nechám ji dožít. Tu a tam na ni přehraju nějaký film. Jsem rád, že jsme se k tomu konečně dopachtili. Oba si myslíme, že televize je spíš na škodu než k užitku. Zvlášť v dnešní internetové, informacemi protknuté době. Ségra a její rodinka televizi doma vůbec nemá a jde to. Smekám a snažím se následovat. Začal jsem zase o něco víc číst. Je to fajn. Škoda, že to takhle nedělá víc lidí. Tunehdá jsem v práci viděl v televizi nějakého cizince, který vykládal jak jsou naše média negativní. Vlastně má pravdu. Podívejte se na zprávy. Udělejte si sloupečky plus a mínus a značte si čárky. Poslouchejte lidi kolem sebe. Všechno je špatně, to a to se nepovedlo, ti a ti se nedohodli, tam se stala katastrofa, tam se propouští. Ano, pořád se dějou špatné věci, ale špatně se nemáme. To ani náhodou. Špatně se mají lidi, kteří neví, kde zítra přespí a co budou jíst. Lidi, co nemají auta, postele a teplou sprchu každý večer. Máme problémy ale fungujeme. Ale lidi jsou jak zdrogovaní, pořád si stěžují, nadávají, plivou kolem sebe. Chybí nám optimismus, dobrá nálada. A tu blbou náladu šíří právě média. Každý večer úspěšně nadopují dávku pesimismu do stád sedících před televizí.


pondělí 29. srpna 2011

Dovolená v Karpatech

Před pár dny jsme se vrátili z naší malé dovolené v Bílých Karpatech. Je to kout naší země, kde jsem dosud nebyl. Byl jsem proto zvědavý co nás čeká. Ubytovali jsme se v perfektním penzionu U Černého potoka v maličké obci Vápenky. A nejeli jsme sami. Dovolenou s námi trávila i Klea a Max, naši psí přátelé. Vzhledem k tomu, jaké bylo vedro jsme žádné urputné výlety nepodnikali a spíš jsme vyrazili do blízkého okolí. Podnikli jsme malé výlety kolem potoka, aby se psi mohli osvěžit. Projeli jsme autem okolí a prostě si užívali Bílo-karpatské krásy. Je to bohem zapomenutý kraj, ale lidé se zde o svoje domky umí starat a tak zde najdete spoustu krásných upravených domečků. Samozřejmě jsme pobyt spojili i s odlovem jedné jednoduché kešky kousek od penzionu. Kdo v Bílých Karpatech nebyl, určitě můžeme doporučit návštěvu.
Fotogalerie ZDE (omluvte zhoršenou kvalitu).

neděle 28. srpna 2011

Komerce a sport

Přečetl jsem si knížku Joa Simpsona s názvem Temné stíny nad námi. Pro ty z vás, komu jméno Joe Simpson nic neříká, zkusím připomenout film uvedený pod českým jménem Pád do ticha, který je zpracováním skutečného příběhu. Joe tehdy jako pětadvacetiletý mladík podnikl se svým přítelem horolezecký výstup v Andách, při kterém byl těžce zraněn.  Joe se pak sám čtyři dny plazil do základního tábora. Prokázal neuvěřitelnou vůli a odhodlání žít. Jeho příběh byl zfilmován a Joe o něm napsal i knihu. Po dvou letech léčení se ale na hory vrátil a svoje postřehy a zkušenosti líčí v dalších knihách. Snad díky svému zážitku, kdy byl skutečně na prahu smrti, či snad díky své hloubající povaze má jeho kniha Temné stíny nad námi více etický, než beletristický význam. Joe se zde zabývá problémem, který stále více zatěžuje nejvyšší horu světa – Everest. Základní tábory pod vrcholem se proměňují ve smetiště. Skutečné horolezce střídají komerční výpravy bez zkušeností, polepené cedulkami sponzorů. Kdo najde volného půl milionu korun a trochu odvahy, může si i u nás koupit cestu na Everest. Nejde již o ryzost stylu, kterým se hora zdolá. Nejde o vztah k přírodě o estetický zážitek, o zkušenosti a respekt k osmitisícovému gigantu. Jde o sponzory, komerci, fajfku na seznamu ctižádostivých dobrodruhů. Jenomže hory se neptají, kolik jsi zaplatil za cestu. Daň je někdy příliš vysoká a tak stále na svazích Everestu umírají turisté, opravdoví horolezci i šerpové. Otrlí návštevníci překračují mrtvá těla po cestě vzhůru. Těla, která nelze snést dolů nebo pohřbít. To vše Joe Simpson popisuje ve své zajímavé knize. Příval peněz, který mnohým umožní zažít to, co by mělo být výsledkem dlouholetých zkušeností a jiným doživotní hmotné zajištění, tak naprosto nerespektuje Himalájský klid. Ale není to jen problém Himalájí a není to problém jen horolezectví. Sport obecně začne smrdět, jakmile do něj přijdou peníze. Už dlouho tvrdím, že profesionální sport (ačkoliv to bohužel není reálné) se má zrušit a má zůstat čirou zábavou po práci. Dnes už je to naivní představa. Bohužel jsou to ale peníze, co nutí sportovce dopovat. Cyklistiku jsem přestal sledovat, protože ji považuji za pojízdnou farmaceutickou laboratoř. Fotbal mi přijde naprosto ujetý, když se za člověka co jen kope do kulatého nesmyslu, zaplatí desítky milionů a přitom si nedělám iluzi, jak jinak by se někteří fotbalisté dokázali uživit. Mnohým bych nesvěřil ani přepočítání drobných v našem malém prasátku. Kde pak je starořecký ideál rozvoje těla i ducha. Hokejové kluby se zase jmenují podle firem, a když sleduji tabulku, jde spíš o výpis z obchodního rejstříku než o kluby z českých měst. Motoristický sport je absurdním výsměchem životnímu prostředí a nenutí lidi ani přemýšlet o tom, že auty znečišťujeme vzduch. Proč se nezávodí s LPG? Neustále jde totiž o peníze. O peníze sponzorů, sázkových gigantů, státu, televizních společností, diváků. Svět je prostě absurdní místo, když na jedné straně zaplatí klub za metrosexuálního fotbalistu desítky milionů korun a na druhé straně planety se dětem vzdouvají bříška, protože nemají co jíst. Jenomže co oči nevidí, srdce nebolí. Hrdinou je atlet místo dobrovolníka v Keni. Nejhorší na tom je, že nám to už ani nepřijde divné, že jsme s tím prostě sžití. Naivně si myslíme, že železná opona padla, jenomže místo ní je tu klec, ale protože je ze zlata, nemáme tendenci ani chuť se podívat co je tam venku. A tak nás masmédia, stát a nadnárodní korporace neustále masírují a předhazují nám prostoduchou zábavu, cetky, elektronické nesmysly, značkové oblečení, nové a lepší holící strojky s počtem břitů, který se každý rok zvedá geometrickou řadou, vše podle hesla lidem „chléb a hry“ a ono to opravdu funguje. Bez peněz to dneska nejde, to je fakt, ale hodnotu přece nemají pouze peníze.
 „Luxus bohatých je vykoupen bídou chudých“ Franz Kafka

sobota 13. srpna 2011

Další návrat na ferraty

Fotogalerie ZDE
Prostě nemůžu jinak. Pořád mě to táhne do hor. Zamiloval jsem si Raxy a okolí. Letos podruhé jsem proto zavítal na zdejší ferraty. Tentokrát zase v novém složení. Když jsem to tak počítal, představil jsem Raxy už asi devíti známým či přátelům a slezl při tom čtrnáct zajištěných cest (některé dvakrát). Ale příště už to budu dělat jinak. Pro mě je cesta do hor návratem. Tam se cítím svobodný, tam se cítím být sám sebou. Pro mě je cesta do Raxů víc než dovolená, lezení nebo spousta legrace. Je to moje cesta a chci ji sdílet s těmi, kteří dovedou cítit úctu k něčemu tak fascinujícímu jako jsou hory. Nebudu tu dnes psát přesný scénář našeho dvoudenního návratu do Raxů. Za vše snad hovoří fotografie. Vyseknu jen poklonu Martinovi, dobrému příteli, jenž jel se mnou již podruhé a tentokrát sám vylezl asi nejtěžší ferratu v oblasi Raxu a Hohe Wandu, zatímco já provázel zbytek skupiny na Sky Walk. Poděkuji taky milované přítelkyni, že respektuje moji vnitřní touhu neustále se vracet na místo činu a už se těším, že se budeme vracet společně ve třech. Poděkuji rovněž horám, že tentokrát byly milosrdné a dopřály nám dobré počasí na údajně nejkrásnější zajištěné cestě v okolí (Hans-von-Haid Steig) a v noci nasvítily skalní stěnu pod Sky Walkem kouzelným svitem měsíce. Díky.
Když se vše podaří, letos ještě spatřím Raxy v podzimním kabátě. Těším se…

středa 27. července 2011

Promoce

Tak a už je to všechno oficiálně za mnou. Dnes byl ten závěrečný velký den, který oficiálně ukončil moje studium na Masarykově univerzitě. Odpromoval jsem. Radost, nostalgie to všechno se mi honilo hlavou, když jsem stál v aule plné lidí. Radost, že spousta práce, kterou jsem musel udělat abych při zaměstnání dostudoval, spousta dovolených, která na to padla, nebyla marná. Nostalgie, že opouštím akademickou půdu, kde je mi dobře a kde se mi to líbí. Půdu katedry filosofie, která je nasycena nepopsatelným nábojem moudrosti, a kde podobně jako na horách, cítím neuvěřitelnou pokoru a úctu. Nestudoval jsem proto, že bych to potřeboval pro zaměstnání, ale proto, že mě neustále hlodá vnitřní touha.Teď si dám zasloužený studijní pohov, ale kdo ví, co bude později...
Galerie:  Promoce, 27.7. 2011

středa 20. července 2011

Zase ty ferraty - den druhý a třetí

Doplněná fotogalerie

Druhý den jsme se přemístili autem do pohoří Raxu. Počasí nic moc, zataženo ale zatím bez deště. V plánu jsem měl tři ferraty v údolí Höllentalu. Vyrazili jsme. Cesty k nástupu do ferrat jsou velmi únavné. Navíc jsme toho moc nenaspali, a bylo to poznat. Zalití potem jsme ale nakonec dorazili k ceduli Gaislochsteig (KS 2/3). Tahle ferrata je opravdu moc pěkná. Není extra dlouhá, ale tím, že po ní stéká potůček a je lemována mechem, se liší od spousty jiných cest. Nahoře jsme se dostali už těsně pod hranici mraku. Měli jsme na výběr. Doleva na Gustav-Jahn-Steig (KS 4) nebo pokračovat po značce nahoru až k výhlídce Höllental (1620 m.n.m.). Vybrali jsme si druhou variantu. Přece jen počasí nic moc a únava byla znát. Perfektní bylo, že i cestování po značených stezkách bylo bez turistů. To se v našich horách moc nevidí. O to víc nás překvapilo, když jsme na vyhlídce narazili na zájezd zřejmě korejských turistů (Ondra by snad mohl jmenovat provincii jejich domoviny).  Naštěstí s koncem naší svačiny končil i jejich pobyt zde, takže jsem mohl v klidu odlovit nedaleko uschovanou kešku. Vyhlídka Höllental je moc pěkné místo, tedy alespoň za předpokladu, že z ní někam vidíte. To byl trochu problém. Naštěstí se mrak na chvíli rozestoupil a my spatřili alespoň část nejvyšší hory Raxu – Schneebergu (2076 m.n.m.). Pak už hurá dolů po ferratě Alpenvereinssteig (KS 3). Moc pěkná cesta. Škoda, že jsme neviděli do údolí Höllentalu, kam cesta vede. Vše kolem bylo zahaleno mračnou mlhovinou. Na cestě jsou dlouhé pasáže na jištění, ale nic náročného. Je zde i několik žebříků. Prostě parádní cesta. S lepším počasím by stálo za to ji opakovat. Přibližně v polovině (asi tam, kde se z boku připojuje již zmíněná Gustav-Jahn-Steig) začalo pršet. Nejprve jen lehce, pak už prostě chcalo. No nic moc, když to začne klouzat. K tomu se z dálky začaly ozývat hromy. Tohle na zajištěné cestě fakt nemusím. Měli jsme sice podchycené počasí skrz moji drahou polovičku, která nás vzorně pomocí sms informovala o situaci podle radaru, ale neměli jsme signál. Prostě systém včasného varování fungoval v Hohe Wandu, ale nefungoval tady. Rychlým tempem jsme míjeli davy mloků odpočívajících na kamenech. Naštěstí bouřka nás minula a závěrečná žebříková pasáž už byla bez mlhy, deště a hromobití. Co víc si přát. Zpět k autu jsme se pak vraceli částečně stejnou cestou, kterou jsme asi před 6 hodinama kráčeli k první ferratě. Byli jsme zpocení jak dobytek a protože u auta teče nádherná horská řeka Schwarza, bylo rozhodnuto. Jde o stejnou řeku, kterou jsme na loňské výpravě brodili (viz. článek). Tak trochu jsem teda věděl, do čeho jdu. Voda byla průzračná a studená jak interiér mrazícího boxu. Po chvíli, když jsem stál po kolena ve vodě, jsem si byl jist, že bych neucítil ani případnou amputaci končetiny. Ale umyli jsme se. Nastal čas najít místo pro nocleh. Nechtěli jsme spát v Keiserbrunnu, který je zde vyhledávaným tábořištěm a raději hledali něco víc soukromého. Zastavili jsme se v sedle Preiner Gscheid (1070 m.n.m.), kde známe místo k noclehu, ale docela tam vyfukovalo a byla zima. Nakonec jsem kolegy přemluvil a sjeli jsme níž a ubytovali se na jedné autobusové zastávce. Přesněji řečeno Ondra s Martinem. Já s Tondou jsem chrápal v autě. Střecha nad hlavou se hodila, protože v noci přišel zase slejvák a mám dojem, že i kroupy padaly. A bylo to právě počasí, které rozhodlo o třetím dni.

Hned od rána bylo vidět, jak se po vrcholcích okolních kopců prohání mraky a všem bylo jasné, že ferraty nečeká nic suchého. Blesky a špatné počasí jsou pro turisty na zajištěné cestě velmi nebezpečné a nemá cenu nic riskovat. Navíc jsme několikrát byli svědky, že se počasí změnilo během pár minut naprosto zásadním způsobem. Hory se nemají podceňovat. Hory se musí respektovat. O to víc si to člověk uvědomí, když kráčí mohutným údolím, kde se po stranách tyčí vysoké a strmé skalní stěny a sám je jen malý a bezmocný prd uprostřed čehosi monstrózního. Proto miluju Rax. Vždycky mi připomene, že jsem ničím.
Když jsme tedy zavrhli ferraty, vymysleli jsme náhradní program. Cestou k domovu jsme navštívili vodopád Sebastian nedaleko Puchbergu. Taky moc pěkné místo. V Puchbergu se nám zase rozpršelo. Usedli jsme tedy do kavárny, kde končila i loňská výprava a při usrkávání kávy ukončili letošní návštěvu Raxu. Já doufám, že se letos ještě do Raxu vrátím, abych zde znovu ucítil ty nepopsatelné pocity: strach, úctu, respekt a radost.

neděle 17. července 2011

Zase ty ferraty - den první

Rok se s rokem sešel a já opět zatoužil navštívit krásné Rax alpy kousek za Vídní.  Tentokrát jsem cestoval s třemi výbornými chlapíky. Návštěva hor je pro mě do značné míry intimní záležitost, kterou chci sdílet jen s velmi úzkým okruhem lidí. Tentokrát mi dělal společnost Tonda – kolega hasič, Martin – záchranář z pražské záchranky a jeho brácha Ondra – kolega z fakulty.
Náš trip byl naplánován na tři dny, nocleh pod stanem.  Cílem bylo několik ferrat, které jsem ještě neměl tu čest poznat.
Vyrazili jsme 13.7. 2011 před polednem. Kolem třetí hodiny jsme parkovali nedaleko obce Dreistetten v pohoří Hohe Wand. Poblíž je totiž ferrata Währinger steig (KS5 – to je obtížnost. Max je 6). Jde o malou skálu, ale na vyzkoušení jaké to vlastně je, myslím dostačující. Martin a Ondra totiž lezli zajištěnou cestu poprvé. V jedné části je perfektní poměrně exponovaný žebřík, který budil respekt. Adrenalin nám tekl ušima, ale to je právě jeden z důvodů, proč se na ferraty pořád vracím. Nicméně všichni jsme náročné pasáže úspěšně překonali a nahoře ještě odlovili kešku. Zpět k autu jsme sestoupili pohodlně chodníčkem. V plánu na ten den byla ještě ferrata  Völlerin steig, která vede k vyhlídce Sky Walk. Popojeli jsme tedy autem na parkoviště přímo pod vyhlídkou na silnici Hohe Wand Strasse a vyrazili na cestu. Najít v Rakousku nástup na ferratu je někdy poněkud obtížné. Značení pokulhává a rozmlsaný turista z Česka může být zklamán. Přiznejme, že oprávněně. Cestu jsme našli, ale překážkou se ukázal být docela jiný problém. V cestě stál kamzík ne nepodobný menší krávě. Rohy měl tlusté asi jako moje stehna a budil respekt. Jen si tak stál, přežvykoval a nechtělo se mu opustit cestu. Přiblížili jsme se až na cca 2 metry. Pak jsme ale zvolili ústup. Základem bylo sjednotit se na ústupové cestě. Po Martinově zcela vážně pronesené otázce: „Vyleze kamzík na strom?“ jsem pochopil, že o kamzících vlastně nic nevíme. Nicméně se nám toho alfasamce podařilo obejít. V nástupu do úzkého kaňonu však čekala další trojice jemu podobných. Protože počítat jsme nezapomněli, pochopili jsme, že jde o přesilu a ustoupili. Cestu na Sky Walk jsme absolvovali po jakési pofiderní červené puntíkaté značce, což jak se se zvyšující obtížností ukázalo, byla cesta lezecká. Se sebezapřením a vzpomínkou na uzavřené cestovní pojištění jsme výlez nakonec přežili.
Odměnou nám byl perfektní výhled ze Sky Walku a odlovená keška. Velmi krásné místo. Je možné k němu přijet i autem, ale překonání stěny má svoje kouzlo. V podvečer jsme se vrátili na parkoviště, kde už ve stínu kadibudky stálo několik stanů a karavanů. Brzy jsme stáli i my. A protože jsme byli zpocení jak ta prasata, hledali jsme vodu. Jak se ukázalo, umýt se bylo možné v betonovém korytě na pastvině pro krávy. Ty už byly někde doma, takže pokud se nám podařilo překonat elektrický ohradník, cesta byla volná. A koupání super. Není nad noční nudistickou koupačku v korytě pro krávy uprostřed pastviny. Po koupání následovala ešusová večeře a před půlnocí jsme ještě autem vyjeli na Sky Walk , omrknout jak vypadá pohled do krajiny v noci. Tohle můžu taky doporučit. Pak už se šlo konečně spát. Byla krásná teplá letní noc, kterou osvětloval měsíc. Brzy se však zvedl silný vítr a mačkal stan jak molitanovou houbu. Několikrát jsme měli stěnu stanu nalepenou až na hlavě. Několikrát jsme museli vylézt ven a dotahovat napínací šňůry. Moc jsme se nevyspali, ale ráno bylo krásně slunečné.
FOTOGALERIE
Pokračování již brzy

neděle 26. června 2011

Myšlenka dne II

Po čase zase,
škube mě v pase.
Chci se podělit o myšlenku dne,
ať spící procitne...

"Každý organismus složitější než bakterie, ať je to prvok, houba, rostlina nebo živočich, nese jednu až deset miliard nukleotidových písmen, větší množství informací, než kolik obsahuje Britská encyklopedie." 

Chci tím říct, že: "Květina v prasklině kamenné zdi je opravdu zázrak... Když nějaký organismus vytrval až do současnosti, stalo se tak jen díky neuvěřitelnému úsilí."

A k čemu to je? K respektu a úctě k opravdovým hodnotám, ne k těm, které jsou nám podsouvány.



WILSON, E.O. Rozmanitost života. Praha: Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-113-1, s. 355.

pátek 17. června 2011

Je to kluk, pane magistře!

Ten nadpis snad mluví za všechno. Ale rozebereme si to trochu podrobněji. Po několika letech v práci jsem si řekl, že nebude od věci dodělat si magisterský titul. Nějak mi nestačilo, být bakalářem. Proto jsem před dvěma lety začal navazující magisterské studium. A čas plynul jako voda. No a najednou tu byla diplomka, obhajoba a státnice. Dnes se vše úspěšně završilo státní magisterskou zkouškou. Takže další můj životní cíl se splnil.
A cože ten kluk v nadpise? Věc se má totiž takhle. Čekáme miminko. Dnes jsme byli na ultrazvuku a dalším vyšetření a při té příležitosti jsme si nechali říct, cože to Ivča vlastně opatruje. No a je to kluk. Pro mne to žádná nová informace nebyla, protože jsem tvrdil od samého začátku, že to bude kluk, ale stejně máme radost. Měli bychom ji, i kdyby to byla holčička. Hlavně, když ten prcek bude zdravý. Zatím se zdá, že je vše v pořádku. Tak nám držte pěsti, prosím.

úterý 10. května 2011

Klea má narozeniny

From Klea měla narozeniny, 10.5. 2011


Klea včera oslavila své druhé narozeniny a jako dárek dostala poukaz na výlet. Hned druhý den jej využila. Dnes jsme totiž po obědě vyrazili na jih. Projeli jsme Ivančice a za krásného slunečného dne po několika zastávkách podél řeky Jihlavy zakotvili u mostu přes Jihlavu mezi vesničkami Hrubšice a Biskoupky. Mimochodem projet Hrubšicema na Biskoupky je malý zázrak. Na mapě jde sice o regulérní silnici, ale podařilo se nám ji najít až napotřetí a regulérní silnice to rozhodně nebyla. Spíš tankodrom.  Ale co, hlavně, že jsme našli. Počasí nám přálo, tak jsme roztáhli u řeky na louce deku, váleli se, pojídali meloun, který jsme koupili cestou u jednoho sympatického stánkaře a brodili se studenou řekou.  Klea si to náramně užívala. Do vody ale nechtěla dál než na tři metry od břehu. Ona totiž neumí moc plavat. Tak jsem ji párkrát popadl a odnesl kousek dál. Vody nebylo moc, všude dosáhla. Jistější ale byla přece jen na břehu. Po pár hodinách kvalitního odpočinku jsme vyvětraní vyrazili k domovu.
Takže všechno nejlepší Kleo. 

Fotogalerie ZDE

středa 4. května 2011

Nová sociální síť

Vzhledem k tomu, že moje drahá sestra ví, jaký zaujímam postoj k (a)sociálním sítím, dala mi nedávno zajímavý článek. Dovolím si jej celý odcitovat, protože přesně vystihuje co si myslím a co preferuji. Je to článek z časopisu ČiliChili č.3/2011:
"Vývojáři v Silicon Valley objevili novinku - sociální síť Family. Pro její používání nemusíte být vůbec online. Stačí přijít domů a Family funguje offline v počtu 1-5 přátel. Dá se s nimi povídat, vyměňovat fotky, sdílet a komunikovat řadou dalších, nečekaných způsobů. Počítačoví experti objevili Family údajně náhodou ve volném čase, ve vlastní domácnosti. Family samozřejmě nikdy nenahradí Facebook, ale přesto má nezanedbatelný růstový potenciál."

Tak co. Taky používáte sociální síť Family?

středa 27. dubna 2011

Pokrok


Poslouchal jsem jednu písničku Michala Tučného, hrála v rádiu a já při tom sledoval nehybnou hladinu přehrady. V té písničce zaznělo slovo „pokrok“ a mě tak napadlo jak to s ním hergot vlastně je? Co je to pokrok? Žiju v době, která se považuje za pokrokovou. Čím to ale je? Věci se vyvíjejí a mění. Něco zaniká, aby jiné mohlo vzniknout, je to věčný koloběh. Slovo pokrok má pro mě pozitivní náboj. Je vyjádřením, že jsme se posunuli k něčemu lepšímu. Jenomže co je skutečným měřítkem pro takové posouzení? Řekl bych, že tím měřítkem je život, protože žádnou vyšší hodnotu neznám. Je to hodnota, ze které a díky které, můžeme vůbec uvažovat o hodnotách dalších (ekonomických, kulturních, etických…).
                 
Pokud jsme před sto lety jezdili na koních a dnes sedíme v autech, mnozí by to označili za pokrok. Já to charakterizuju slovem „vývoj“. Vývoj a pokrok totiž není to samé. Vývoj je evoluční záležitost. Vývoj je nevyhnutelný a nutný. Pokrok je skutečně mnohdy jeho součástí, alespoň v přírodě ano. Přirozená evoluce má totiž jedinou snahu – udržet život. Kulturní evoluce bohužel tuto snahu nemá, a proto nemůže být se slovem „pokrok“ nutně spojována.  Ale mám dojem, že se tato dvě slova – „pokrok“ a „vývoj“ poslední dobou ráda zaměňují. Jasně, proč ne. Přesvědčíme li šťastnou třetinu obyvatel planety, že je vše v pořádku a cesta vede správným směrem, že jsme svědky pokroku, máme po problému. Jenomže vývoj vrámci kulturní evoluce nerovná se pokrok.
                A proč o tom píšu? Není to jen slovíčkaření? Není. Pokud se totiž spokojíme s tím, že jsme svědky a účastníky pokroku a přistoupíme na tuhle komedii, budeme spokojení s tím, co se kolem nás děje a přestaneme o tom přemýšlet. Ale já si myslím, že bychom měli přemýšlet. Nebo spíš: měli bychom se zamyslet a nenechat se zadupat Ozákem, Ordinací či kvazi-humorem Suchánka s Genzerem. Tím, že jste si přečetli můj nevýznamný malý článek, jsem dosáhl svého. Chvíli jste o tom museli přemýšlet.



neděle 24. dubna 2011

Záchrana na jezu

Mám za sebou zkušenost o kterou se rád podělím a pro ty z vás, kteří rádi jezdíte na vodu to snad bude i poučením do budoucna. 
V návaznosti na kurz vodní záchrany na stojaté vodě a záchrany na divoké vodě (to byl mimochodem fakt humus a pár fotek najdete zde) jsem před pár dny absolvoval další výcvik na vodě. Tentokát byl zaměřen na záchranu osob na nebezpečném jezu. Výcvik se konal nedaleko vodní nádrže Rozkoš v severovýchodních Čechách.
Zdroj Výcvik na jezu, 21.4.2011
Hned, když jsme k jezu přijeli, padl nám do oka kříž umístěný na jeho břehu. Přitom šlo o poměrně malý vodní skok. Jak se ale ukázalo, čekali jsme pouze na větší vodu. Během teoretické části kurzu se hladina začala zvolna zvedat a z nepatrného jezu se stal jez vyhlížející mnohem nebezpečněji. 
Během výcviku jsme nacvičovali různé způsoby záchrany osob. Zkoušeli jsme rrozdílné krizové situace, které by mohly nastat. Zjistil jsem, jak je člověk bezmocný ve vodním válci a i ti nejsilnější z nás neměli šanci proti vodnímu živlu. Je zřejmé, že nikdo nevydrží pod jezem dlouho bojovat a že při příjezdu hasičů se již většinou bude jednat o vytažení utonulého. 
Zdroj Výcvik na jezu, 21.4.2011
Vrámci výcviku jsme vyzkoušeli, jak se chová raft, když s ním špatně najedete pod jez. Spousta lidí si myslí, že je raft velmi bezpečný dopravní prostředek. A v zásadě mají pravdu, ale i pod tak malým jezem, jako byl ten náš, není problém raft převrátit. Buďte proto opatrní až pojedete na vodu a nepodceňujte její sílu. Raději si dejte na břehu pivko a romadůr.

Zde najdete video z obdobného výcviku HZS(tady ještě jedno i s komentářem) na stejném místě a tady fotogalerii z našeho výcviku.

EDIT 27.4.2011: další fotoalbum přímo z výcviku


pondělí 18. dubna 2011

Jak jsem vyhrál Mistrovství Jihomoravské oblasti na krátké trati v orientačním běhu v kategorii Příchozí

No jo, je to tak. Asi od osmi let jsem běhal orienťák. Boty jsem pověsil na hřebík asi ve třiadvacetiletech. A teď, po sedmi letech jsem se vrátil zase do lesa s mapou (pro ty z vás, kdo jste silní na matematiku a nevíte kolik mi je, šlo o dobrý příklad jak to zjistit). Nalanařila mě ségra se svojí rodinkou, kteří běhají pořád a na závody přijeli taky (účastnili se nočního mistrovství). Protože byly závody kousek od Brna, nemohl jsem odolat. Běhalo se v Ruprechtově. Po tolika letech jsem si netroufnul přihlásit se do jiné kategorie než Příchozí.  To je kategorie, kam se prostě přihlásí kdokoliv má chuť si jen tak zaběhat. Ale ukázalo se, že je to jak s jízdou na kole. Nezapomíná se to. Fyzička sice nebyla tak jak bych si to představoval, ale práce s mapou po tak dlouhé absenci byla obstojná. Trať jsem měl 2,9km a minimální převýšení. Čas na kilometry mi vychází cca 7 minut, což se neznalci zdá asi moc, ale v terénu a při mapování to je docela obstojný čas pro závodníka bez vyšších cílů. Jo a pro ty z vás, kdo si myslíte, že orienťák je pohodová chůze s kompasem doporučuju navštívit nějaké závody nebo si alespoň přečíst rozhovor s tímto chlapíkem. Musím přiznat, že to byl fajn pocit zaběhnout si zase po lese s mapou. Budu to muset někdy zopakovat.
Odpoledne jsme si zpestřili návštěvou Rudického propadání. Fascinující, co všechno se pod zemí skrývá. 

sobota 9. dubna 2011

Okolí Lelekovic

Konečně zase společný volný víkend. Vyrazili jsme za Brno a prošli příjemnou trasu poblíž Lelekovic. Částečně jsem ji měl projetou na kole, takže jsem věděl do čeho jdeme. Cestou samozřejmě odlov kešky. Klea si taky přišla na své. Všichni jsme se pěkně vyvětrali a po další malé vycházce ve Vyškově jsme se domů vrátili až  za tmy o půl deváté. Tomu říkám maximálně prožitý den :-)
Duben zatím vychází velmi dobře. Počasí už je nakloněné venkovním aktivitám. Po zimě jsem přestal lenošit a za prvních devět dní najel 81 kiláků na kole. V průměru sice nic moc, ale lepší než drátem do oka. Příští víkend si zase po letech zaběhnu závody, tak se už těším. Je to fajn pocit, přestat se válet. A ještě mě napadllo. Kdybyste hledali nějakou dobrou mapu, kde si můžete změřit libovolnou trasu i s výškovým profilem, doporučuju mrknou se ZDE.

pondělí 4. dubna 2011

Když musíš tak musíš?

Narazil jsem na internetu na zajímavou fotku. Je pro mě zajímavá hned ze dvou důvodů. Zaprvé se dokážu vžít do sitace záchranářů, kterým se prostě chce na záchod. Moc dobře to znám, když vás v noci probudí poplach a máte někam jet, jenže se vám chce ukrutně čůrat. Jak dorazíte na místo, jdou tyto potřeby stranou, ale cestou je to někdy opravdu k zbláznění. Druhým důvodem, proč je pro mě fotka zajímavá je ekologický alarm, který symbolizuje. Pro ty, co neuměji anglicky přeložím text: "Nemůžete si dovolit být při záchraňování pomalí. Jednejte nyní pro planetu." Vpravo dole je pak logo WWF, což je Světový fond na ochranu přírody.

čtvrtek 31. března 2011

Skládačka

Vztah je jako skládačka. Pomaloučku dáváte dohromady jednotlivé dílky, až dostanete celý obraz. Jeden kousek bez druhého nedává smysl, ale jako celek je to něco úžasného. Ale pozor. Stačí jedna rána do stolu a když dílky dobře nedržely, můžou se rozpadnout!

pátek 25. března 2011

Hodina Země

Zítra, tj. v sobotu 26.3.2011 ve 20:30 se koná již tradiční celosvětová akce Hodina Země. Jde o to, že v uvedený čas se celosvětově na hodinu zhasnou světla v částech některých měst, obcí a zhasnou i některé podniky a domácnosti. V loňském roce se zapojilo na 128 zemí po celém světě. Akce by měla být také zamyšlením nad našim způsobem života. Jak píše Vodafone: "Kdo se má taky pořád koukat na všechen ten odpad, co produkujeme. Přitom stačí málo – dojet do práce na kole, nebo se vzdát masité stravy, zateplit dům, pořídit solární panely nebo trvale kupovat jen ekologické a místní výrobky". 
Co dodat?

Pokud se chcete podívat, kdo všechno se k akci připojuje, můžete např. ZDE. Oficilální stránka celé akce je ZDE.

EDIT 27.3.2011: Včera proběhla Hodina Země a my jsme měli doma právě návštěvu. Přijela Ivčina sestra s přítelem. Naštěstí jim nevadilo, když jsme o půl deváte všechno pozhasínali a povypínali a rozhovor probíhal jen při svíčkách. Bylo to fajn. A co vy?

sobota 19. března 2011

Krvavé mobily?

Narazil jsem na internetu na článek o krvavé práci, kterou vykonávají africké děti, aby hrstka vyvolených na bohatém severu mohla telefonovat. O co jde? Zjednodušeně: v afrických dolech pracují za nelidských podmínek děti a těží minerály nezbytné k výrobě mobilních telefonů a výpočetní techniky. Je to smutné. A co s tím můžeme dělat? Především nebuďme laxní k tomu co kupujeme. Není to jen o telefonech a výpočetní technice. Zkusme sledovat odkud pochází zboží, které končí v našich domácnostech. Podporujete režim v Číně? Ne? Proč tedy kupovat čínský česnek? Možná se někdy nejde vyhnout produktům, jejichž původ se nám nezamlouvá. Omluvou ale není lhostejnost k získávání informací. Zřejmě se skutečně držíme hesla: "Co oči nevidí, srdce nebolí." Stáváme se línými, protože systém nám nabízí vše co nás baví. Kupuje si nás. Moderní společnost si nás natolik omotala kolem prstu, že již nejsme schopni vzdát se mobilního telefonu, (jsem hrdý, že mám kamaráda, vrstevníka, který mobil nevlastní) počítače, televize či teplé vody sedmkrát týdně. Honosíme se svobodou a demokracií, tak se ptám kde vlastně je, když se náš svět scvrkává do stále větších závislostí. Není skutečně svoboda jen poznání nutnosti? Nejsme skutečně jak se domníval Spinoza již v 17. století jen kamenem, který si "myslí", že svobodně padá?

čtvrtek 17. března 2011

iPad 2 a vymyté mozky

V pátek se začal ve Spojených státech prodávat nový tablet iPad 2 od společnosti Apple. Normálně dění na poli výpočetní techniky nesleduju, ale stál jsem právě u televize, když jsem viděl reportáž o lidech, kteří byli ochotní stát fronty před obchody, aby koupili tuto věcičku mezi prvními. Mnozí z nich byli překupníci, kteří si chtěli přivydělat následnou distribucí do zemí, kde bude tablet prodáván později. Jenže mnozí byli  zřejmě z kategorie vymyté mozky. Jak jinak si vysvětlit, že někdo procestuje kus světa, stoupne si do fronty na elektronický nesmysl a ještě z toho má radost? Základní hodnoty člověka bohužel střídá konzum, reklama a spotřeba. Zatímco na jedné straně planety umírají lidé na nedostatek čisté vody, na opačné straně Země se kupují naprosté nesmysly. A co je nejsmutnější? Že už to mnohým nepříjde ani divné...

pondělí 7. března 2011

Dovolená v Jizerkách

Celé fotoalbum zde: Jizerky, únor/březen 2011
Vyrazili jsme do hor. A nejeli jsme sami. Do auta se vešli dva psi, troje lyže, několik tašek, spousta jídla a hlavně my dva. Strávili jsme týden v Bedřichově v Jizerských horách spolu s mojí sestrou, švárou a neteřinkou. Takže nyní video a pak následuje několik postřehů:

  • První den bylo ve středisku Bedřichov snad milion lyžařů. Vesměs běžkaři, protože lidé z Jablonce a Liberce tímhle sportem prostě žijou. Přes týden klid.
  • Liberečáci a Jablonečáci se rodí s běžkama na nohách.
  • Hledáte li dobré ubytování v Bedřichově, právě jste našli: Apartmány Bedřichovka
  • Běžecké trasy naprosto parádní.
  • Moje šestiletá neteř vydrží to co já: dopoledne sjezdovky, odpoledne sedm kiláků na běžkách.
  • Začal jsem intenzivněji sportovat. Chci vydržet víc než moje šestiletá neteř.
  • Obsluha v potravinách v Bedřichově je protivná. 
  • Hospody v okolí nevypadají špatně. Ověřena jedna.
  • Dokážu sjet sjezdovku. Na šlepru jsem o pět vteřin dřív než moje šestiletá neteř. 
  • Používejte mapu nebo navigačku. Cedule u silnic jsou velmi zřídka.
  • Okolní vesničky a města vypadají velmi ošuntěle, často až opuštěně. Depresivní.
  • Dobrá zpráva pro lyžaře a cyklisty: žádné velké kopce se nekonají.
  • V okolí jsme odlovili tři kešky, spousta dalších zůstává.
  • Lyžovali jsme kromě kritického třetího dne každý den. Sněhu dost.
  • Ivča ráno zdraví vlekaře. Já už taky. 
  • Pobyt v Bedřichově doporučuji. V létě bychom se tam rádi vrátili s bicyklama. Kdo pojede s náma? Nehlaste se všichni. 
  • Děkujeme mé drahé sestře a celé její rodince za pohodový pobyt.