neděle 21. března 2010

Běhání s Maxem

Vstával jsem v práci v šest a všude byla mlha. Trošku smutné počasí. Dvůr byl smočený zřejmě jemným nočním deštíkem a nic nenasvědčovalo nádhernému počasí. Prostě tak akorád vyrazit do lesa. A tak když jsem přijel domů, vzal jsem Maxe a poprvé jsme si šli společně zaběhat. Chci aby se naučil doprovázet mě při běhání, ale dokud byl příliš malý, nemohl jsem zatěžovat jeho klouby. Tak jsme vyrazili na krátké ranní proběhnutí do krasně se probouzejícího lesa. Max chvíli nechápal, proč se nezastavujeme a nemůže se patřičně věnovat všudypřítomným klacíkům, ale brzy si zvykl a pěkně kolem mě klusal. Tu a tam se zastavil, zvedl nohu, označil strom a hned mě zase doběhl. No pravda, když potřeboval vykonat velkou potřebu, dopřál jsem mu čas a zastavil. Dobře z práce vím, jaké je to věnovat se této bohulibé činnosti ve stresu. Myslím, že se Maxovi ranní výklus líbil a budeme jej muset zase brzy zopakovat. Je fajn proběhnout se se svým čtyřnohým oddaným přítelem.

středa 10. března 2010

Dva nálezy u Soběšic

Odpoledne jsme vyrazili s Maxem na výlet za Soběšice. Cílem bylo odlovit dvě kešky: Pesino a Studánku U jezevce. Počasí nic moc, ale když se člověk teple oblékl, byla šance strávit příjemné chvíle za městem.



Největší radost měl asi Max. Vesele pobíhal kolem a bylo vidět, že se moc baví. Na fotce právě zkoumá jednu kešku. 
Pár fotek uvidíte v Maxově albu.

Kam spěcháme?


Nemůžu se zbavit pocitu, že se snažíme být co nejrychlejší. Všechno kolem nás tomu nasvědčuje: prodávají se rychlá auta, mobilní telefony urychlují komunikaci, stejně jako internet a jeho "sociální sítě", Twitter pouští do světa mikrozprávy rychlejší než CNN. Zrychluje se doručování zboží, cestování, stravování. Všechno potřebujeme mít rychle vyřízené, rychle navštívené, rychle vysvětlené. Tak si říkám k čemu nám to je, když nikde  nevidím čas, který bychom tím získali na víc. Jsme neustále v poklusu.
Jednoho zenbudhistického mnicha se prý kdysi zeptali, kde bere svůj vnitřní klid a vyrovnanost. A on jim odpověděl:
"Já když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni mu ale odpověděli: "To my děláme taky mistře. Jak tedy získáváte svůj vnitřní klid."
A on odpověděl: "Když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni ale zase řekli: "Tohle my přece děláme taky mistře!"
Mnich se na ně podíval a řekl: "Ne, vy když sedíte, tak už stojíte. Když stojíte, tak už jdete. Když jdete, tak už jste u cíle."
A přesně takhle to je. Uháníme tempem a mylně se domníváme, o kolik víc věcí jsme stihli. Možná ano, ale už si vůbec nevšímáme kolik jiných důležitých věcí nám při tom uniklo. Takže já to vidím jako dva kroky vpřed a tři zpátky.
Některé utěšuje technologický pokrok, který dodává pocit vítězství, úspěchu a bezpečí. Jenomže tam uvnitř, jsme geneticky pořád živočichové čtvrtohor a žádné značkové oblečení ani mobilní telefon na tomto faktu nic nezmění.

úterý 9. března 2010

Jak se žije s flatem - II.díl

Max před pár dny oslavil jedenáctý měsíc na tomhle splašeném světě a tak jsem si řekl, že udělám takovou malou přednarozeninovou rekapitulaci - jak se žije s flatem. Pro porovnání můžete vycházet z prvního povídání, při kterém měl Max čtyři měsíce.

Takže:
1) Jak se vyspíme: Poslední vycházka bývá kolem půl desáté až desáte večer. Zahrnuje cestu s košem a zpět, někdy ještě bonus kolem domu. Nicméně Max pochopil, že na večerní vycházce se nedělají lumpárny a je potřeba vyprázdnit cisternu a jít spát. Jak se vrátíme domů, směřuje do pelechu vedle naší postele a zaujme noční pozici. Ráno jde Max ven buď kolem půl osmé, když se někdo z nás vrací z práce, nebo kolem půl deváté, to když jsme všichni doma.
2) Jak je hlučný: Zatím musím říct, že Max štěkal co by se napočítalo na prstech jedné ruky ... no možná dvou, ale víc ani prst. A to vždy, když si chtěl hrát s jiným psem. Doma jsme ho štěkat neslyšeli. Nevydává ani žádné jiné zvuky. Jen, když má divoké psí sny, tak různě kňourá, poblafává a mručí. Kdo ví, která fenka se mu honí hlavou. Ikdyž v jeho věku spíš vidí nějaký super klacík na aportování.
3) Jak se chová, když je doma sám: Max doma sám nebývá. Maximálně 4-5 hodin a to jen vyjímečně. Když je to nutné, dáváme ho do psí školky. Ráno si ho vyzvednou a večer zase přivezou. Stojí nás to 300kč na den, ale Max vypadá spokojeně. Hraje si tam s jinýma pejskama a stává se z něj pěkně socializovaný psisko. Školku navštěvuje jen párkrát do měsíce (cca 2-3x). Bohužel se nám už stalo, že za naší nepřítomnosti podnikal různé výpady vůči botám a nábytku, takže část bytu, ve které zůstává sám, je pokud možno bez zbytečných vybavení.
4) Jak často jí: dostává třikrát denně granule Orijen large breed. K tomu musíme ale ještě započítat odměny, které nosíme neustále u sebe v pytlíku, jenž se za tímto účelem prodává. 
5) Jak se doma chová: člověk o něm ani neví. Neustále by žral, takže jak otevřeme spíž nebo ledničku, hned je vedle nás. Rád leží na gauči, když na něm sedíme. Je velmi kontaktní. Má rád společnost, ať už naši nebo králičí. Nevtírá se ani si nevymrčuje pozornost. 
6) Jak se cvičí: Cvičí se moc dobře. Je velmi učenlivý a na odměny se naučí snad i telefonovat. Zatím umíme: přivolání (ke mně), chůzi u nohy, lehni, sedni, zůstaň, vstaň, ukloň se, pozdrav, popros, kuk, přines. Snad jsem na nic nezapomněl. Všechny tyto povely ale neustále opakujeme a prohlubujeme. Přivolání jde Maxovi velmi dobře. Je možné jej odvolat od jiných psů a myslím si, že pokud vytrváme, bude krásně poslušný. Vynikající je chůze u nohy. Instruktorka na cvičáku je z jeho chůze u nohy nadšená a doslova řekla, že by s tím mohl do soutěže. To potěšilo. Jak bude lepší počasí, natočíme nějaké video s tím, co už Max umí. Když jdeme s Maxem ven, často ho bereme na volno, aby mu to nebylo vzácné a byl co nejvíce ovladatelný bez vodítka. Je to velmi pohodlné a praktické, než se přetahovat s třicetikilovým psem. Tu a tam ho sice musíme okřiknout, ale většinou jenom odběhne k pejskovi, pozdraví se a utíká hned zpátky k nám.
Když už jsem zmínil cvičák. Chodíme jednou týdně. Maxe i nás to tam velmi baví. Jde většinou o skupinku cca 5 až 7 psů podobného věku. Většinou se cvičí to stejné. Opakování matka moudrosti. Pes se učí poslouchat v přítomnosti jiných psů, což je nenahraditelné.

Pokud to mám shrnout: Max je báječný pes, kamarád. Je neuvěřitelně přátelský ke každému. Miluje hraní a pozornost, ale není otravný. Je zvídavý o všechno nové má zájem a musí to prozkoumat. Rád se učí a cvičí. Předvede všechno jen aby se pánečkovi ukázal a dostal odměnu. Během tří vteřin je schopný předvést sedni, lehni, pozdrav a to i bez povelu, aby si páneček něco z toho vybral a náležitě jej odměnil.  
Co se týká exterieru, myslím si, že je dobře stavěný a zatím z něj roste krásný pes. Tak jen ať mu to vydrží.
Máme ho rádi.

No a to je asi všechno. Konstatuji tedy:
Život s flatem do 11. měsíce stáří je prostě v pohodě.

sobota 6. března 2010

Konzum...

Doporučuji věnovat několik minut tomuto článku ekonoma Sedláčka. Určitě se je nad čím zamyslet. Zajímavé je, jak se moderní doba čím dál víc ubírá k potřebě filozofické reflexe a jak se postupem času ukazují zdánlivě chudé společnosti daleké Asie mnohem bohatší, než je ta naše. Asi jsme někde udělali chybu. No nic, prvním krokem bude, že si nekoupím plazmu... a druhým...prostě nenakupovat co nepotřebuju. Začínám odvykací kůru. Ale znám lidi, kteří by to potřebovali víc než já. Vzhledem ke svému holobytu se zlehka blížím obrazu tibetského mnicha :-D No, každopádně je stále na čem pracovat. Zkuste to taky.

pondělí 1. března 2010

Jaro

Dneska bylo opravdu krásně. Sluníčko se od rána pralo se silným chladivým větrem, ale nakonec zvítězilo a jeho hřejivé paprsky začaly po zimě nalévat čerstvou krev do žil. I Max má z prvních jarních dní radost. A proč taky nemít. A tak jsme si zašli na vycházku do lesa. Ve všední den potkáme jen málo lidí a to mám rád. Max vesele naháněl poletující listí a hledal klacíky, které by mohl ožužlat. Měl radost a já s ním. Na chvíli jsme si sedli poblíž vodárny na kraji lesa (viz. foto). Vlastně jsem si sedl jen já, Max nemá na takové věci přece čas. Je potřeba dohonit další utíkající list, se kterým si hraje jarní svěží vítr. Seděl jsem, byl jsem sám a byli jsme dva a bylo nám dobře. Jaro nás nechalo probudit a pohladilo tváře prvními paprsky. Jak málo stačí ke štěstí. Jen tak tam sedět, nedělat nic. Na chvílo zase uprchnout z blázince, kterému se říká město.
Čekám tedy na jaro a slavím jeho příchod. Však jsem taky Jaro-slav...