čtvrtek 20. srpna 2020

Víkendovka v horách

Téměř každoročně vyrážím do rakouských hor. Je to moje oblíbená destinace, která je navíc v příjemném dosahu. Popravdě je pro mě snazší jet do rakouských hor než do Krkonoš. Rakousko mám rád. Na silnicích se cítím mnohem bezpečněji, lidé jsou příjemní a krajina nádherná. V Rakousku je krásně vidět, jaký handicap musíme dohánět po vládě jedné strany. Moje generace to bohužel už asi nedožene. 

Na hory jsem měl vyčleněny tři dny od pátku do neděle s tím, že v pátek odpoledne jsem měl sraz se svým dlouholetým kamarádem ze studií a (dnes již bývalým) pražských záchranářem Martinem ve Znojmě. Stylově jsme se sešli u prodejny Znovín, abychom z cest přivezli domů ozdravný nápoj.  
Dalším cílem bylo jezero Erlaufsee poblíž známého Mariazell. Už jsem zde jednou nebo dvakrát byl a místo nikdy nezklamalo. K jezeru jsme dorazili v podvečer. Překvapivě tam bylo dost lidí. Připravovalo se totiž večerní promítání letního kina. Opodál však už počet lidí řídl. Kupodivu (covidu) byli na místě jen místní a soukmenovce nebo jiné cizince jsme téměř nepotkali.  
Okoupali jsme se v jezeře, což bylo po téměř tříhodinové cestě parádní osvěžení a zaparkovali auto na přilehlém parkovišti. Nocování jsme měli připravené v autě. Oktávka kombi je na tohle naprosto dostačující kára. Do teď jsme jezdili vždy pod stan a někdy docela dlouho hledali, kde jej skrytě postavit, protože oficiální kempování není naše hobby. Se spaním v autě je celá akce mnohem snazší a kromě zvědavé lišky nás v noci nevyrušovalo nic. Ostatně na lišky máme celkem štěstí. Jednou jsme spali na asfaltu na parkovišti u Leopoldsteinersee a v noci k nám přišla liška zkontrolovat zbytky od večeře. Takže jestli můžu něco doporučit, nenechávejte neumyté ešusy vedle spacáku.  
Ráno jsme se přesunuli k plánovanému začátku naší túry. Cílem byl výstup na Windberg (1903 m.n.m.) ve směru od obce Altenberg an der Rax. Auto se dá odstavit na parkovišti za obcí ve směru do údolí a v našem případě už bylo téměř plné. Asi to bylo i tím, že jsme na místo přijeli až kolem poledne. Zastavili jsme se totiž ještě na jednom parádním prázdném odpočívadle u řeky, kde jsme se nasnídali, zavodnili, odvodnili, odlehčili a umyli.  
Výstup v poledním vedru za krásného letního počasí bez mráčku, není úplně jednoduchý. Zdolat 6 kilometrovou cestu s převýšením 1000 metrů nám nějaký čas zabralo a otestovalo moji (špatnou) kondici. Naštěstí je víc jak třetina cesty mezi stromy a keři, kde je aspoň trochu stínu.  
Vyškrábali jsme se na náhorní plošinu pod Windbergem poblíž Schneealpenhaus. Po krajině se pohybovalo celkem dost lidí. Hlavně v osadě Schneealm, což je shromáždění pár domečků na kraji plošiny kousek pod vrcholem, sedělo v hospůdce a kolem dost turistů. Jak jsme zjistili, někteří zřejmě využili asfaltovou cestu, po které se dá dostat kousek pod náhorní plošinu a vyhli se tak martýriu výstupu z údolí.  
Na vrchol Windbergu jsme dorazili krátce před 16. hodinou. Dohlednost byla parádní a pocit, který člověk má na nějakém z rakouských vrcholů se těžko dá vtlačit do řádků. Tohle je potřeba vidět. 
Kousek pod vrcholem v zákrytu před sluncem a větrem jsme dali svačino-oběd a kromě malé odbočky jsme se stejnou cestou vraceli zpět k autu. Tam jsme dorazili v 19 hodin. Parkoviště už bylo téměř prázdné. Nikam jsme nespěchali. Nocleh byl v plánu přímo na místě. Osprchovali jsme se v místním studeném potoku, uvařili parádní ešusové jídlo a šli spát. 
Následující den už jsme jeli přímo do rodné vlasti. Přestože to byl krátký výlet, tak v mozaice desítek výletů a ferrat, které jsme v Rakousku zažili, bude mít svoje místo. Tohle jsou totiž věci, které se nezapomínají. Vystoupit z pohodlí všedního dne, pohybovat se nádhernou krajinou, vykoupat se v přírodě, jíst fazole z ešusu, spát ve spacáku, svítit si jen čelovkou, zpotit se jak dobytek a probrat během toho všeho spoustu věcí s člověkem, na kterého se dá spolehnout, to bych přál opravdu každému. A paradoxně celá tahle paráda stála pár stovek a člověk si odnese víc zážitků než z mnohem dražších dovolených. Přesně o tomhle ty hory pro mě jsou. A je jedno, jestli jsou české, slovenské rakouské nebo jiné. Tyhle názvy a čáry na mapě totiž příroda nezná. Jsou jen v našich hlavách. Je to naše hra, které jsme uvěřili. Doopravdy vůbec neexistují. Příroda je totiž jednom jeden celek a my jsme jeho součástí.  

středa 12. srpna 2020

Jak jsem změnil značku

Tohle bude trošku fotografické okénko pro milovníky foto techniky. Ostatním se omlouvám.

Po letech fotografování se značkou Canon jsem změnil výrobce. Zcela nečekaně jsem přešel k Fujifilmu. Po hooooodně dlouhé době jsem naspořil a dovolil si pořídit zcela nový fotoaparát. Ostatní jsem vždy kupoval z druhé ruky. Nicméně vždy sloužily k mé spokojenosti.

A proč vlastně ta změna? Těch důvodů byla celá řada. Takže zkusím vypíchnout alespoň ty nejpodstatnější.

Zjistil jsem, že mě čím dál tím víc baví fotografovat lidi. Nemyslím strojené aranžované fotečky ve studiu. Myslím skutečný život. Lidi při práci, při zábavě, při hře. Dnes, jak jsem zjistil, se tomu říká lifestyle fotografie. Ikdyž i ta je tak trochu organizovaná. Sám bych se tedy chtěl pohybovat na pomezí dokumentární (reportážní) a lifestyle fotografie. Rozhodně to ale neznamená, že bych zanevřel na milované krajinky a přírodu.

Když jsem googlil s čím fotí úspěšní fotografové reportážní fotografie, zjistil jsem, že spousta z nich nepoužívá zrcadlovky, což bylo pro mě velké překvapení. Moje znalosti fototechniky skončily u zrcadlovek a po přečtení pár recenzi o prvních bezzrcadlovkách jsem tento směr fototechniky dál nestudoval. Ale ukázalo se, že během pár let udělal obrovský skok vpřed.

Bezzrcadlovky mě začaly lákat čím dál tím víc. Začal jsem studovat různé značky, technické parametry apod. Naprosto mě fascinovala velikost a váha těchto mašinek. Popravdě už jsem se s těžkou a velkou zrcadlovkou nanosil dost. Na túrách, ferratách, výletech je to docela poznat a nakonec na rodinné výlety jsem ji už ani nebral, protože se mi nechtěla tahat. Najednou jsem zjistil, že existují mašinky, které váží o půl kila méně a rozměrově jsou také úplně jinde a přitom kvalitou výstupu se rovnají zrcadlovkám.

Po dlouhém hledání, vybírání, srovnávání jsem se rozhodl pro poloprofesionální X-E3. Neuvěřitelně malý přístroj vážící něco málo přes 300 gramů. Nastalo další tápání, jaký vybrat objektiv. Opět jsem studoval s čím fotí profíci. Nakonec padla volba na profesionální objektiv 23/2. A když jsem zjistil, že jej prodávají s X-E3 ve zvýhodněném setu, bylo jasno.

No a pak se ten prcek dostal ke mně. Musím říct, že mě fascinuje retro styl přístrojů značky Fujifilm. Jako by to vracelo ke kořenům fotografie a jak jsem zjistil nejenom vzhledem. Fujifilm totiž do svých fotoaparátů importuje presety kinofilmů, u kterých má dlouholetou tradici. Tyto presety si člověk může ještě doladit a fungují naprosto geniálně. A to byl pro mě další, neuvěřitelný objev. Nejde totiž o presety, jaké najdete třeba v Lightroomu.

Roky fotím u Canonu do Rawu. Najednou jsem zjistil, že můžu s naprostým klidem fotit do JPG (resp. používám jpg+raf pro světelně náročnější snímky) a výsledky jsou vynikající. Zjistil jsem také, že řada profíků fotí na Fujifilm i svoje zakázky do JPG a s formáty RAF si pomáhají pouze u náročnějších scén. To bylo pro mě do této chvíle nepřijatelné. Představa, že bych z Canonu svatební fotky využil z 90% ve formátu JPG neexistovala. V čem je ta výhoda? Ušetří to neuvěřitelné množství času. A popravdě já raději fotím, než sedím u Lightroomu.

Další fantastická věc je elektronický hledáček. U bezzrcadla je totiž ohromná výhoda, že výslednou fotku vidíte ještě než ji vyfotíte. Zatím co u zrcadlovky v hledáčku nevidíte např. změnu expozice, hloubku ostrosti apod., v elektronickém hledáčku vidíte vše jak na výsledné fotce. Pro spoustu (možná většinu) fotek mám nastavený hledáček na černobílou fotografii. Černobílý pohled je pro pořizování černobílých fotografií velká výhoda. Hledáček mě opravdu nadchnul.

Další nadšení jsem zažil z možností, jaké foťák nabízí, co se týká nastavení. Pravdou ale je, že mi několik dní trvalo, než jsem si nastavení usadil dle svých potřeb. Osadil jsem si základní tlačítka a voliče, abych měl po ruce (prstě) základní nezbytná nastavení a nemusel do menu. Jen podotýkám, že clonu nenastavuji na těle, ale na prstenci objektivu (jako u starých) objektivů, což byl pro mě nezvyk, ale je to docela fajn.

V recenzích jsem četl, jak je bezzrcadlovka žravá a spotřebovává baterie. Zatím mám k dispozici dvě a stačí mi to. Další ale určitě časem dokoupím. Dotykový display nepoužívám a nemůžu říct, že by baterie byly problém. Spotřeba sice je vyšší než u zrcadla, ale za ty všechny výhody to stojí. Odhaduji na jednu baterku 400-500 fotek. Ok, na svatbu by bylo potřeba až 10 baterek, ale co už. K X-E3 neexistuje bateriový grip, takže baterky bokem. Faktem je, že na svatbu by to chtělo ještě trošku jiné tělo. Ne kvůli kvalitě výstupu, ale jiným parametrům fotoaparátu (např. dva sloty na SD karty).

Co mě také překvapilo, byla možnost fotit do vysoké hladiny ISO. Zkoušel jsem extrémních 12800 a fotky jsou pořád použitelné. Což je opravdu pecka. S tím už se dá fotit v naprosto šílených světelných podmínkách. Na mém stařičkém Canonu jsem neustále hlídal parametry – ISO/čas, abych měl slušné fotky. Netroufal jsem si jít přes 1000 ISO. Teď mám nastavení auto ISO do 12800 a foťák mi dopočítává čas i ISO (clonu si volím já) a popravdě vůbec neřeším v jakém ISO právě fotím. Můžu se tak soustředit víc na focení než na nastavování foťáku.

Co se týká skla 23/2, tak to je opravdu pecka. Prostě když člověk pořídí opravdu kvalitní sklo, ten výsledek se dostaví. Je to také poprvé (když odmyslím pevnou padesátku a analogovou 135) co používám pouze pevné sklo. Opět to bylo po odkoukání od profíků. Mám opravdu pocit, že ti nejlepší fotí pevnými skly (berte to jako malou zkratku. Samozřejmě záleží na žánru aj.). Všechno nyní tedy fotím na 23mm a fakt mi to stačí. V plánu mám pořídit ještě pevnou padesátku na druhé Fujifilm tělo :-) Jen podotýkám pro přepočet na kinofilm, že crop faktor je 1,5.

Nicméně abych nechválil, po pořízení fotoaparátu jsem došel do stádia rozčarování z editace formátu RAF souborů. Lightroom (trošku ostudně, řekl bych) je zatím neumí zpracovat tak dobře jako RAWy. Resp. lze použít funkci „enhance photo“, ale ta je možná jen u Windows 10 a já jedu na sedmičkách. Tato funkce by měla dle diskuzí problém docela slušně řešit. A proč neumí Lightroom RAF z Fujifilmu stejně jako z Canonu? Je to dáno jiným typem RGB filtrů senzorů než mají ostatní výrobci fotoaparátů. Existuje na to spousta diskuzí, videí a článků. V tomto zatím trošku tápu, ale pomalu to ladím.

Celkově jsem s novým přístrojem a přechodem k jiné značce spokojený. Na Canon jsem určitě nezanevřel a pro krajinářskou fotografii u mě pořád má místo. Nicméně nového prcka beru všude s sebou. Je malý, skladný, lehký a neuvěřitelně výkonný. Fotky si např. můžu poslat hned do mobilu. Celkově mi tahle mašinka šetří dost času a obrazové výsledky jsou lepší než dosud.

Jak už jsem několikrát četl – s Fujifilmem začne focení znovu bavit :-)