úterý 19. června 2012

Ferraty...



Nevím přesně, ale asi po sedmé se moje nohy zatoulaly do Raxů a Hohe Wandu. Do hor, které mi tak přirostly k srdci. Ani nevím proč. Snad tím, že jsou nedaleko. Snad tím, že jsou krásné. Snad tím, že nejsou velké a přece nejsou malé. Snad adrenalinem, který cítím na zdejších zajištěných cestách. Snad tím, že se vrátím tam, kde se tak dobře cítím. Být mladší, umět dobře německy a mít kus odvahy, přestěhoval bych se tam. Rakousko se mi líbí. Jako by se hned za hranicemi zpomalil čas. Jakoby lidé tolik nespěchali. Jako by se tam lidí víc usmívali. Jako by to měli v hlavě trochu víc srovnané. Necítím tam onu blbou náladu, kterou si tady doma v Česku děláme sami. Já vím, že všude je chleba o dvou kůrkách, ale...
Tentokrát jsem jel jen s jedním kamarádem, říkejme mu Šlezmajstr. Je to člověk mladší, leč lezecky vyspělý, páč je to jeho velké hoby. A bylo to na skalách vidět. Prostě bez problémů. Během dvou dní jsme slezli to nejhezčí, co Hohe Wand a Raxy nabízejí.
První den, jsme dali např. náročnou HTL ferratu, kde jsme potkali hned tři lidičky, co to vzdali a slaňovali (resp. museli být slaňováni) zpět dolů. Je to parádní cesta. Hodně na sílu v rukou. Ale nabízí spoustu pěkných pasáží a milovníci adrenalinu si přijdou na své. Navázali jsme ještě náročnější, ale mnohem kratší ferratou Blutspur. Prostě nádhera. Nezapomněl jsem ani na geocaching a odlovil jednu kešku v další ferratě, která nás protáhla komínem. Všechny tyhle cesty jsem měl už slezené, ale rád si je dávám znovu. A pro  Šlezmajstra to bylo nové, tak proč ne. Přespali jsme v novém tábořišti kousek pod stěnou Hohe Wandu. Platí se zde 12 éček na noc za stan a to tak, že si každý vypíše lísteček a peníze vhodí v obálce do schránky. Češi opět nezklamali, a přestože jich bylo v kempu habakuk, vlastně tam byli jen Češi, dohledali jsme v bločku asi jen polovinu tábořících. Jakmile se dá něco vojebat (nenašel jsem slušné výstižnější slovo), jsme my Češi neuvěřitelně vynalézaví. Styděl jsem se.
Druhý den jsme se přesunuli do Raxu, kde jsme za nádherného počasí absolvovali zřejmě nejkrásnější cestu via ferrata v Raxech – Hans von Haid Steig. Problém ale byl zaparkovat auto před samotnou túrou. Všude bylo mnoho aut. Tolik jsem jich tu ještě neviděl. Příště musíme vyrazit jedině přes všední dny. Nicméně nakonec jsme horko těžko zapíchli auto na sedle Preiner Gscheid (1070 m.n.m.) a vydali se únavným nástupem k ferratě. Vzhledem k tomu, že čas mezitím pokročil, mnoho lidí jsme naštěstí nepotkali. Cestou jsme pojmenovali jednu zatáčku po mojí maličkosti, ale jen Šlezmajstr ví proč. Exponovaná ferrata Hanse Haida je parádní. Lezl jsem ji už jednou. Má krásná vzdušná místa, kdy trčíte do prostoru ve výšce 1600 m.n.m. Nabíjí to strachem, který mě ale podivným způsobem utvrzuje v tom, že žiju. Nedá se to popsat, musí se to zažít. Cestou zpět k autu jsme ještě trošku keškovali. Pak nastalo dilema, kde budeme spát. Tábořiště v Kaiserbrunnu bylo už ráno docela plné. Takže jsme vsadili na jistotu a vrátili se do tábořiště pod Hohe Wand. Tentokrát jsme ani nerozdělávali stan a spali pod širákem. Noci u stěny Hohe Wandu mám obzvlášť rád. Hvězdné nebe je hlubší a bohatší než ve městě a nutí člověka k přemýšlení ještě chvíli před tím, než se mu únavou zavřou víčka. Ráno oslavují svoji spokojenost cvrčci a spousta ptactva. Klid. Pohoda.
Poslední den trávíme jen malou vycházkou k vodopádům poblíž Puchbergu, odlovem kešky a již tradičním posezením v místní kavárně vedle jezírka.
Tím naše třídenní výprava za adrenalinem, zážitky a klidem končí. Absolvovali jsme 5 zajištěných cest, utratili 32 éček a moje nové boty potvrdily kvalitu. Děkuji Šlezmajstrovi za příjemnou společnost, které si v horách obzvláště cením. Tak sbohem krásné lesy okolí Reichenau. Zase někdy na viděnou.

1 komentář:

  1. Krásné fotky v krásném počasí a nádherných horách.
    m.

    OdpovědětSmazat