Pokrok

Poslouchal jsem jednu písničku Michala Tučného, hrála v rádiu a já při tom sledoval nehybnou hladinu přehrady. V té písničce zaznělo slovo „pokrok“ a mě tak napadlo jak to s ním hergot vlastně je? Co je to pokrok? Žiju v době, která se považuje za pokrokovou. Čím to ale je? Věci se vyvíjejí a mění. Něco zaniká, aby jiné mohlo vzniknout, je to věčný koloběh. Slovo pokrok má pro mě pozitivní náboj. Je vyjádřením, že jsme se posunuli k něčemu lepšímu. Jenomže co je skutečným měřítkem pro takové posouzení? Řekl bych, že tím měřítkem je život, protože žádnou vyšší hodnotu neznám. Je to hodnota, ze které a díky které, můžeme vůbec uvažovat o hodnotách dalších (ekonomických, kulturních, etických…).                   Pokud jsme před sto lety jezdili na koních a dnes sedíme v autech, mnozí by to označili za pokrok. Já to charakterizuju slovem „vývoj“. Vývoj a pokrok totiž není to samé. Vývoj je evoluční záležitost. Vývoj je nevyhnutelný a nutný. Pokrok je skutečně mnohdy jeho součástí, alespoň v přírodě ano. Přirozená evoluce má totiž jedinou snahu – udržet život. Kulturní evoluce bohužel tuto snahu nemá, a proto nemůže být se slovem „pokrok“ nutně spojována.  Ale mám dojem, že se tato dvě slova – „pokrok“ a „vývoj“ poslední dobou ráda zaměňují. Jasně, proč ne. Přesvědčíme li šťastnou třetinu obyvatel planety, že je vše v pořádku a cesta vede správným směrem, že jsme svědky pokroku, máme po problému. Jenomže vývoj vrámci kulturní evoluce nerovná se pokrok.                 A proč o tom píšu? Není to jen slovíčkaření? Není. Pokud se totiž spokojíme s tím, že jsme svědky a účastníky pokroku a přistoupíme na tuhle komedii, budeme spokojení s tím, co se kolem nás děje a přestaneme o tom přemýšlet. Ale já si myslím, že bychom měli přemýšlet. Nebo spíš: měli bychom se zamyslet a nenechat se zadupat Ozákem, Ordinací či kvazi-humorem Suchánka s Genzerem. Tím, že jste si přečetli můj nevýznamný malý článek, jsem dosáhl svého. Chvíli jste o tom museli přemýšlet.