středa 20. července 2011

Zase ty ferraty - den druhý a třetí

Doplněná fotogalerie

Druhý den jsme se přemístili autem do pohoří Raxu. Počasí nic moc, zataženo ale zatím bez deště. V plánu jsem měl tři ferraty v údolí Höllentalu. Vyrazili jsme. Cesty k nástupu do ferrat jsou velmi únavné. Navíc jsme toho moc nenaspali, a bylo to poznat. Zalití potem jsme ale nakonec dorazili k ceduli Gaislochsteig (KS 2/3). Tahle ferrata je opravdu moc pěkná. Není extra dlouhá, ale tím, že po ní stéká potůček a je lemována mechem, se liší od spousty jiných cest. Nahoře jsme se dostali už těsně pod hranici mraku. Měli jsme na výběr. Doleva na Gustav-Jahn-Steig (KS 4) nebo pokračovat po značce nahoru až k výhlídce Höllental (1620 m.n.m.). Vybrali jsme si druhou variantu. Přece jen počasí nic moc a únava byla znát. Perfektní bylo, že i cestování po značených stezkách bylo bez turistů. To se v našich horách moc nevidí. O to víc nás překvapilo, když jsme na vyhlídce narazili na zájezd zřejmě korejských turistů (Ondra by snad mohl jmenovat provincii jejich domoviny).  Naštěstí s koncem naší svačiny končil i jejich pobyt zde, takže jsem mohl v klidu odlovit nedaleko uschovanou kešku. Vyhlídka Höllental je moc pěkné místo, tedy alespoň za předpokladu, že z ní někam vidíte. To byl trochu problém. Naštěstí se mrak na chvíli rozestoupil a my spatřili alespoň část nejvyšší hory Raxu – Schneebergu (2076 m.n.m.). Pak už hurá dolů po ferratě Alpenvereinssteig (KS 3). Moc pěkná cesta. Škoda, že jsme neviděli do údolí Höllentalu, kam cesta vede. Vše kolem bylo zahaleno mračnou mlhovinou. Na cestě jsou dlouhé pasáže na jištění, ale nic náročného. Je zde i několik žebříků. Prostě parádní cesta. S lepším počasím by stálo za to ji opakovat. Přibližně v polovině (asi tam, kde se z boku připojuje již zmíněná Gustav-Jahn-Steig) začalo pršet. Nejprve jen lehce, pak už prostě chcalo. No nic moc, když to začne klouzat. K tomu se z dálky začaly ozývat hromy. Tohle na zajištěné cestě fakt nemusím. Měli jsme sice podchycené počasí skrz moji drahou polovičku, která nás vzorně pomocí sms informovala o situaci podle radaru, ale neměli jsme signál. Prostě systém včasného varování fungoval v Hohe Wandu, ale nefungoval tady. Rychlým tempem jsme míjeli davy mloků odpočívajících na kamenech. Naštěstí bouřka nás minula a závěrečná žebříková pasáž už byla bez mlhy, deště a hromobití. Co víc si přát. Zpět k autu jsme se pak vraceli částečně stejnou cestou, kterou jsme asi před 6 hodinama kráčeli k první ferratě. Byli jsme zpocení jak dobytek a protože u auta teče nádherná horská řeka Schwarza, bylo rozhodnuto. Jde o stejnou řeku, kterou jsme na loňské výpravě brodili (viz. článek). Tak trochu jsem teda věděl, do čeho jdu. Voda byla průzračná a studená jak interiér mrazícího boxu. Po chvíli, když jsem stál po kolena ve vodě, jsem si byl jist, že bych neucítil ani případnou amputaci končetiny. Ale umyli jsme se. Nastal čas najít místo pro nocleh. Nechtěli jsme spát v Keiserbrunnu, který je zde vyhledávaným tábořištěm a raději hledali něco víc soukromého. Zastavili jsme se v sedle Preiner Gscheid (1070 m.n.m.), kde známe místo k noclehu, ale docela tam vyfukovalo a byla zima. Nakonec jsem kolegy přemluvil a sjeli jsme níž a ubytovali se na jedné autobusové zastávce. Přesněji řečeno Ondra s Martinem. Já s Tondou jsem chrápal v autě. Střecha nad hlavou se hodila, protože v noci přišel zase slejvák a mám dojem, že i kroupy padaly. A bylo to právě počasí, které rozhodlo o třetím dni.

Hned od rána bylo vidět, jak se po vrcholcích okolních kopců prohání mraky a všem bylo jasné, že ferraty nečeká nic suchého. Blesky a špatné počasí jsou pro turisty na zajištěné cestě velmi nebezpečné a nemá cenu nic riskovat. Navíc jsme několikrát byli svědky, že se počasí změnilo během pár minut naprosto zásadním způsobem. Hory se nemají podceňovat. Hory se musí respektovat. O to víc si to člověk uvědomí, když kráčí mohutným údolím, kde se po stranách tyčí vysoké a strmé skalní stěny a sám je jen malý a bezmocný prd uprostřed čehosi monstrózního. Proto miluju Rax. Vždycky mi připomene, že jsem ničím.
Když jsme tedy zavrhli ferraty, vymysleli jsme náhradní program. Cestou k domovu jsme navštívili vodopád Sebastian nedaleko Puchbergu. Taky moc pěkné místo. V Puchbergu se nám zase rozpršelo. Usedli jsme tedy do kavárny, kde končila i loňská výprava a při usrkávání kávy ukončili letošní návštěvu Raxu. Já doufám, že se letos ještě do Raxu vrátím, abych zde znovu ucítil ty nepopsatelné pocity: strach, úctu, respekt a radost.

2 komentáře:

  1. Pěkné. Ale mě bys teda na ty pokroucené žebříky nedostal! :-) K.

    OdpovědětSmazat
  2. Ale dostal, tě znám :-D A ještě by se ti to líbilo. Taky byste někdy mohli jet s náma.

    OdpovědětSmazat