čtvrtek 20. srpna 2020

Víkendovka v horách

Téměř každoročně vyrážím do rakouských hor. Je to moje oblíbená destinace, která je navíc v příjemném dosahu. Popravdě je pro mě snazší jet do rakouských hor než do Krkonoš. Rakousko mám rád. Na silnicích se cítím mnohem bezpečněji, lidé jsou příjemní a krajina nádherná. V Rakousku je krásně vidět, jaký handicap musíme dohánět po vládě jedné strany. Moje generace to bohužel už asi nedožene. 

Na hory jsem měl vyčleněny tři dny od pátku do neděle s tím, že v pátek odpoledne jsem měl sraz se svým dlouholetým kamarádem ze studií a (dnes již bývalým) pražských záchranářem Martinem ve Znojmě. Stylově jsme se sešli u prodejny Znovín, abychom z cest přivezli domů ozdravný nápoj.  
Dalším cílem bylo jezero Erlaufsee poblíž známého Mariazell. Už jsem zde jednou nebo dvakrát byl a místo nikdy nezklamalo. K jezeru jsme dorazili v podvečer. Překvapivě tam bylo dost lidí. Připravovalo se totiž večerní promítání letního kina. Opodál však už počet lidí řídl. Kupodivu (covidu) byli na místě jen místní a soukmenovce nebo jiné cizince jsme téměř nepotkali.  
Okoupali jsme se v jezeře, což bylo po téměř tříhodinové cestě parádní osvěžení a zaparkovali auto na přilehlém parkovišti. Nocování jsme měli připravené v autě. Oktávka kombi je na tohle naprosto dostačující kára. Do teď jsme jezdili vždy pod stan a někdy docela dlouho hledali, kde jej skrytě postavit, protože oficiální kempování není naše hobby. Se spaním v autě je celá akce mnohem snazší a kromě zvědavé lišky nás v noci nevyrušovalo nic. Ostatně na lišky máme celkem štěstí. Jednou jsme spali na asfaltu na parkovišti u Leopoldsteinersee a v noci k nám přišla liška zkontrolovat zbytky od večeře. Takže jestli můžu něco doporučit, nenechávejte neumyté ešusy vedle spacáku.  
Ráno jsme se přesunuli k plánovanému začátku naší túry. Cílem byl výstup na Windberg (1903 m.n.m.) ve směru od obce Altenberg an der Rax. Auto se dá odstavit na parkovišti za obcí ve směru do údolí a v našem případě už bylo téměř plné. Asi to bylo i tím, že jsme na místo přijeli až kolem poledne. Zastavili jsme se totiž ještě na jednom parádním prázdném odpočívadle u řeky, kde jsme se nasnídali, zavodnili, odvodnili, odlehčili a umyli.  
Výstup v poledním vedru za krásného letního počasí bez mráčku, není úplně jednoduchý. Zdolat 6 kilometrovou cestu s převýšením 1000 metrů nám nějaký čas zabralo a otestovalo moji (špatnou) kondici. Naštěstí je víc jak třetina cesty mezi stromy a keři, kde je aspoň trochu stínu.  
Vyškrábali jsme se na náhorní plošinu pod Windbergem poblíž Schneealpenhaus. Po krajině se pohybovalo celkem dost lidí. Hlavně v osadě Schneealm, což je shromáždění pár domečků na kraji plošiny kousek pod vrcholem, sedělo v hospůdce a kolem dost turistů. Jak jsme zjistili, někteří zřejmě využili asfaltovou cestu, po které se dá dostat kousek pod náhorní plošinu a vyhli se tak martýriu výstupu z údolí.  
Na vrchol Windbergu jsme dorazili krátce před 16. hodinou. Dohlednost byla parádní a pocit, který člověk má na nějakém z rakouských vrcholů se těžko dá vtlačit do řádků. Tohle je potřeba vidět. 
Kousek pod vrcholem v zákrytu před sluncem a větrem jsme dali svačino-oběd a kromě malé odbočky jsme se stejnou cestou vraceli zpět k autu. Tam jsme dorazili v 19 hodin. Parkoviště už bylo téměř prázdné. Nikam jsme nespěchali. Nocleh byl v plánu přímo na místě. Osprchovali jsme se v místním studeném potoku, uvařili parádní ešusové jídlo a šli spát. 
Následující den už jsme jeli přímo do rodné vlasti. Přestože to byl krátký výlet, tak v mozaice desítek výletů a ferrat, které jsme v Rakousku zažili, bude mít svoje místo. Tohle jsou totiž věci, které se nezapomínají. Vystoupit z pohodlí všedního dne, pohybovat se nádhernou krajinou, vykoupat se v přírodě, jíst fazole z ešusu, spát ve spacáku, svítit si jen čelovkou, zpotit se jak dobytek a probrat během toho všeho spoustu věcí s člověkem, na kterého se dá spolehnout, to bych přál opravdu každému. A paradoxně celá tahle paráda stála pár stovek a člověk si odnese víc zážitků než z mnohem dražších dovolených. Přesně o tomhle ty hory pro mě jsou. A je jedno, jestli jsou české, slovenské rakouské nebo jiné. Tyhle názvy a čáry na mapě totiž příroda nezná. Jsou jen v našich hlavách. Je to naše hra, které jsme uvěřili. Doopravdy vůbec neexistují. Příroda je totiž jednom jeden celek a my jsme jeho součástí.  

Žádné komentáře:

Okomentovat