Chipoliny geocaching team

Ani já, ani má drahá polovička nejsme na Facebooku. A jsme patřičně hrdí, že nejdeme jak stádo stejným směrem. Stačí, že máme blog :-D Ikdyž jej vedeme hlavně pro uložení našich zážiků pro pozdější zavzpomínání.
Facebook je parádní bublina, na kterou skočila taková spousta lidí, že mi to až připomíná jiná davová šilenství v historii. My preferujeme osobní kontakt, případně telefon či mail. A co je zajímavé ... pořád žijeme a nic se nestalo. Začínám si myslet, že jednou budou všichni ti davoví šílenci sedět celý den doma a klikat a klikat a klikat... Až se asi uklikají do sociálního ráje, kde monitor bude větší a procesor rychlejší...
No a když se náhodou dostanou mezi nevirtuální živé lidi, zažijí naprostý šok z lidské existence :-DD

Zajímavý článek CNN o (a)sociálních sítích je ZDE

Celou noc sněžilo. Všude mraky toho bílého nesmyslu, auta na parkovišti mají čepice jak povedená dvanáctka piva. Seděl jsem u počítače a pročítal nesmysly o novinkách ve výpočetní technice a najednou si uvědomil, jaké jsou to nesmysly. Táhlo mě to ven. Tam venku je přece život a ne u počítače, ne mezi větama o tom, co prožívá Google. A já neodolal. Vzal jsem fotoaparát a psa a vyrazil do lesa. Bylo to kouzelné. Co víc bych si mohl přát, jen pes, foťák, tichý bílý les a já. Nikde ani živáčka. Šel jsem známýma cestama, abych nakonec sešel z chodníčku a bořil se lesem jen tak. Max mě věrně následoval a zdálo se, že si tu bílou parádu užívá stejně jako já. Snad na něj taky dolehlo to kouzlo zimní krajiny. Snad měl jen radost ze života.