středa 23. července 2008

Rychlebské hory a geocaching

Fotoalbum ZDE

Konečně přišel ten den, kdy začala naše dovolená. Sice krátká, ale přece. V sobotu 19.7. jsme vyrazili do Rychlebských hor a v úterý odpoledne 22.7. se vrátili zpět do Brna. A jak to všechno probíhalo?

Dovolenou bez geocachingu si snad už ani nedovedeme představit. Nejsme sice ten typ geocacherů, který se řítí jak rozjetý kombajn krajinou, ale když už někam jedeme, vždy to s pár kousky ukrytých krabiček spojíme. Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit směrem Rychlebské hory, protože je nám tento kout země dost neznámý. Jeseníky máme prochozené docela dobře, ale jen o málo kousek vzdálené Rychleby vůbec. A přitom je to tak krásný, bohem zapomenutý kus země. Možná je i trochu štěstí, že leží ve stínu Jeseníků, protože tím přichází o devastaci množstvím rádoby turistů.


Sobota 19.7. 2008

Z Brna jsme směřovali do Lipové lázně, kde jsme měli rezervované ubytování v Penzionu Pomněnka. Cestou jsme zastavili na horizontu před Šumperkem, abychom vyzvedli cache s názvem

Kaplička Bludovak II. Tady se nám poprvé začaly rýsovat jesenické kopce a v dálce i samotný Praděd. Konečně jsme definitivně opustili hanácké roviny a plně se odevzdali severomoravským nádherně zeleným svahům. Kopce nás vítaly krásným počasím. Co víc si přát?

Další zastávku jsme si udělali na začátku Hanušovic, kde je schovaná cache Hanušovická lesní. Což o to. Samotný úkryt je parádní a autor si s ním pohrál, ale místo jako takové je docela odpudivé. Byl to trochu návrat do reality některých brněnských zákoutí. Kousek od cache totiž zřejmě sídlí bezdomovci. Každopádně cache se podařilo docela rychle odlovit a my pokračovali do penzionu. Navigace nás přivedla přesně před něj. Majitel nás ubytoval v podkrovním pokoji, který měl společnou kuchyňku a sociální zařízení s vedlejším pokojem. Všechno působilo nově a čistě. Ve vedlejším pokoji nikdo nebydlel, takže království bylo celé naše. A to celé za 290 Kč/os/noc. Když jsme se ubytovali, dostali jsme ukrutný hlad. To asi ten čerstvý vzduch. Popojeli jsme proto asi kilometr směrem na Jeseník, kde se na křižovatce dá najíst v hostinci Na rychtě. Byla to taková rychlá vývařovna s nespočtem hotovek a lehkým kouřovým oparem. Nacpali jsme se k prasknutí. Po pozdním obědě zase nadešel čas na nějakou schovanou krabičku. Vyjeli jsme autem k jeskyni Na Pomezí. Poblíž parkoviště je totiž schovaná krabička autora s nickem Mráza. Tento cacher je mimochodem autor velké části rychlebských kešek. Takže tímto mu také děkujeme. Zatímco spousta lidí čekala poblíž střediska se vstupem do jeskyně a snažila se přesvědčit pobíhající ratolesti, že čas strávený čekáním stojí zato, my jsme zapadli do lesa. Nikde nikdo. Odlov kešky bez problémů. Když se daří tak se daří. Vrátili jsme se k autu a připravovali se na další lov. Vzhledem k tomu, že používáme v dnešní době poněkud předpotopní gps navilock nl-101, která se v zásadě nedá datově propojit s počítačem a už vůbec neumí pracovat s mapou, musíme si každou cache ukládat pěkně ručně. No, může nás hřát představa, že co jsme kdysi ušetřili na gps, to jsme mohli v klidu investovat do benzínu. Počítám, že to tak na necelé 3 tisíce kilometrů vyšlo. Tomu říkám solidní poměr cena výkon.

Když jsme byli s přípravou hotoví, asi tak za 10 minut, popohnali jsme našeho čtyřkolového oře dolů směrem na Žulovou, pak doprava na Černou Vodu. Tady je pěkný hotel, který se jmenuje stejně jak vesnička, ve které stojí. Zaparkovali jsme u něj a pěšky pokračovali po cyklostezce směrem k nedalekému vrcholu Píšťala. Je to vlastně skalní útvar dokumentující přirozené zvětrávání a formování terénních tvarů v žulovském granodioritu. Tak o tom alespoň píše příručka Žulovsko. No, o čem se ale nezmiňuje, je skutečnost, že k této pozoruhodnosti vlastně nevede žádná cesta. Samotný autor kešky, která je na vrcholu, mimochodem opět kolega Mráza, ale na toto upozorňuje. Takže to nás nepřekvapilo. Ale byly tu jiné, mnohem zákeřnější věci, na které měla alespoň příručka Žulovsko upozornit. Hned jak jsme opustili silnici a stoupali lesem za nejistou šipkou laciné gps jsem málem zašlápl hada. Usuzuju, že se lekl jen o něco málo víc než já, protože já se lekl docela dost. Určitě byl dlouhý jak můj pásek a široký docela podobně. Pokračovali jsme dál a v tomto postupně, ale s o to větší intenzitou, přišlo. Začaly na nás sedat nějaké divné hmyzý potvory. Vypadaly jak klíšťata s křidélky. Míše připomínaly spíš pavoučky s křidélky. Ať tak či tak, já jsem je pracovně pojmenoval „kundy“. Omlouvám se ale ty ku.dy byly všude. Lezlo to po nás jak mouchy po lejnech a nedalo se jich zbavit. V jednu chvíli jsme málem propadli panice. Kdyby vás zajímalo, co že to bylo za hmyz, tak s největší pravděpodobností šlo o kloše, lidově také lojnice. Každopádně to byly pěkný kundy. Nedalo se před nimi utéct. A to jsme se opravdu snažili. Tahle keš byla vybojovaná. Když už jsem u té kešky. Tak mě napadá, že místní kešky jsou vesměs krabičky nebo skleničky se šroubovacím víčkem. Systém lock and lock sem zřejmě ještě nedorazil, což je ukrutná škoda, protože zarezlá víčka poněkud degradují nádherná místa zdejších kešek. A také ještě podotýkám, že většina logbooků ve zdejším kraji je již přeplněná, takže doporučuji počítat s tím a vybavit se kouskem papíru. Od kešky jsme se vraceli zpět na cyklostezku. Úprkem a s nadávkami jsme překonali lokalitu s výskytem klošů a opět se ocitli na staré dobré cestě. Dalším cílem byla nedaleká zřícenina Kaltenštejn, kde je také ukrytá keš. Tam již naštěstí vede turistická značka, takže cesta byla v pohodě a bez klošů. Celá oblast Rychlebských hor je turisticky málo navštěvovaná, takže jen málokdy je při odlovu problém s mudly. Ani tady takový problém nebyl. Nikde žádný človíček. Od zříceniny, kde je mimochodem pěkný výhled směrem na Smolný vrch, jsme se vraceli zpět do Černé Vody po zelené značce a pak k autu. Tím ale dnešní den nekončil. Mezi Černou Vodou a Žulovou je Mitákova earthcache Andělské domky, což je malá lokalita poznamenaná bývalou těžbou křišťálu. Zajímavé místo. Bylo přibližně 18 hodin, když jsme Andělské domky opouštěli a směřovali k Lánskému vrchu, který leží nalevo od silnice vedoucí z Žulové do Bergova. Tento kopec sám o sobě není tak zajímavý. Krom toho, že je na něm keška, najdete tu také podivuhodný lidský výtvor. Přímo na vrcholu tohoto pahorku totiž stojí obří nábytková sestava. Přesněji je zde obří stůl a dvě obří židle. Trochu jak reklama na Ikeu. Každopádně moc milé. Pokud byste ale přijížděli autem, upozorňuji, že zaparkovat se dá nejlépe v osadě Sedm Lánů, od které vede na vrchol cesta. V sedm hodin jsme měli odloveno a jeli zpět do penzionu. Těšili jsme se na sprchu a postel. O to větší ale bylo rozčarování, když jsme zjistili, že se mezitím na patře s námi kdosi ubytoval. No nedalo se nic dělat. Prostě nebudu v trenkách chodit na záchod.


Neděle 20.7.

Na neděli jsem naplánoval parádní výlet. Vlakem do Vápenné a odtud lesní cestou na modrou značku vedoucí k Nýznerovským vodopádům. Odtud nahoru na sedlo Peklo a doprava na Špičák. Ze Špičáku po červené do Žulové navlak a zpět domů. Takhle když se to říká od stolu to zní docela dobře, že? Ale jo, proč ne, to by ale páni kartografové, kteří tvořili mapu Klubu českých turistů č. 54 Rychlebské hory, museli odvést o něco lepší práci. Deset let jsem dělal orientační běh, takže mapy mám rád a docela se v nich vyznám, i když se taky někdy pěkně utnu, ale dal bych ruku do ohně, že tentokrát to nebylo. Vystoupil jsme ve Vápenné z vlaku a šlapali jihozápadně s tím, že takové cesty v mapě musíme jasně vidět i v terénu. Ale opak byl pravdou. Takové cesty co byly v lese, mapa nikdy neviděla. A to nás stálo docela dost sil. Docela dlouho jsme nevěděli, kde přesně jsme a tak se prostě jen šlo a šlo přibližným směrem. Bylo to docela zajímavý. Když jsem se konečně našel, nevěřil jsem svým očím. Mít v tu chvíli po ruce toho mapaře, co to dělal, asi by už další mapu zprznit nemohl. Nicméně k Nýznerovským vodopádům jsme se dostali a myslím, že ani ne s tak velkým zpožděním. Já jsem chvíli šaškoval se stativem a fotil jak vzteklý padající vodu a pak jsme se oddali svačině. Zde uloženou multinu jsme odlovili v pohodě. To byla dnes taky poslední keška. Nedaleko je ještě schovaná další, ale znamenalo by to opustit značku, potažmo cestu a zdržet se celkem náročným výstupem. Raději jsme se věnovali pěkné tůře a výšlapu na státní hranice. Sedlo Peklo má své jméno opodstatněně. Určitě ho nevymýšlel nikdo od stolu. Tohle jméno prostě muselo vzniknout po zdolání kopce, který na něj vede. Pěkný výšlap. Na polsko-české hranici je klid. Žádný turista, žádná cedule, která by naznačovala, že vlevo se v nejbližší vesnici mluví polsky a vpravo česky. Jen čerstvě natřené a udržované pohraniční kameny připomínají hranice dvou zemí. Značka vede přímo po hraniční čáře a je obsypána borůvčím. Míša nemohla odolat, takže se stále ohýbala a ohýbala. Borůvky jedna báseň. Po hranici jsme došli až pod Špičák. Krátce jsme vyšlápli na vrchol (957,2m n. m) a pak už sestupovali do Skorošic. Místní podhorské vesničky jsou bohem zapomenuté shluky domků, často bez plotů a branek. Toho ale také využil místní pes a jal se nás pronásledovat. Ona chlupatá potvora se snažila nás postrašit a se štěkotem nás chvíli pronásledovala. Když ale hafan viděl, že se ho jen tak nelekneme, že na nás spíš platí kloši, vzdal to a vrátil se k pánečkovi, který již podle výkřiků chystal řemen. My jsme šlapali dál asfaltovou cestou podél potoka. Nohy už nás solidně bolely. Nakonec jsme ale dorazili bez dalších obtíží do Žulové a vláčkem se vraceli malebnou krajinou Rychlebských hor zpět k penzionu. Zastávka vlaku je naštěstí od penzionu co by kamenem dohodil. Přesněji: když jsem večer čůral, střešním oknem mě pozorovali lidé na nádraží. Příště jsem už odhalil kouzlo roletky. Z vlaku jsme se stavili v hospůdce co je kousek vedle a já do sebe vylil dvě Géčka jen to zasyčelo. Holt, pitný režim se musí dodržovat.


Pondělí 21.7.

Počasí se trošku zhoršilo. V noci přepršelo, venku se mrouskaly kočky a soused něco zkoušel na sousedce. To všechno člověk slyší za jednu noc v jednom penzionu. Ranní počasí bylo nestálé. Rozhodli jsme se proto autem jet na Nové Vilémovice a odtud pěšky po značce na bývalou samotu Hraničky. Je to jakási pohraniční oblast s velkým množstvím luk, remízek a prostě je to takové kouzelné zapomenuté místečko západně od Žulové. Zaparkovali jsme na konci Nových Vilémovic, tam kde červená opouští silnici a dál pokračovali pěšky. Docela nám dopřálo počasí. Mezi mraky se tu a tam prodralo sluníčko, takže výlet byl moc příjemný. Počasí ale nevydrželo a začalo lehce kapat. Cestu zpět jsem proto zvolil mimo turistickou značku lesem. Při vzpomínce na loňské ferraty a bouřku, která nás tehdy zastihla, jsem považoval cestu lesem za jistotu. Taky že jo, kdybych se ale neseknul. Sice jsem se nesekl o moc, ale stačilo to, abychom si opět cestu trošku prodloužili. Teda docela mě to namíchlo jen co je pravda. Naštěstí se ale vše v dobré obrátilo. Počasí se taky umoudřilo a my s promočenými nohavicemi od vysoké trávy opět dorazili k autu. To náš popovezlo v zásadě do vedlejšího údolí, kde jsou dvě kešky. Zaparkovali jsme v Račím Údolí a odtud pěšky po modré na zříceninu Rychleby, která dala jméno celému kraji. Na této zřícenině najdete kešku. Od zříceniny se dá pokračovat po červené traverzem zpět na Čertovy kazatelny. Je to kouzelné místo s výhledem a ukrytou keškou. Chvíli jsme poseděli, posvačili zlaté dědictví – májku a kochali se okolím. Chvíli jsme sledovali tři adoloscenty, kteří byly na lovu borůvek navigováni hlasem mužské osoby z vysílačky. Zajímavá metoda. Nadešel ale čas k návratu. Kousek odtud je sice ještě jedna keš, ale znamenalo by to pro nás zacházku. Auto nás pak odvezlo zpět do Lipové-lázní, resp. Do Bobrovníku, kde jsme čistě náhodou narazili na velmi příjemnou restauraci. Sem jsme zamířili zcela úmyslně, protože je tu další keš nedaleko příjemného rybníčku. Ona stejně příjemná restaurace byla takovou třešničkou na dortu. No pro mě spíš parádní vepřovou kapsou s charakteristickým jménem Bobří tlapa. Bobra s takovou tlapou bych chtěl mít teda vždycky jen na své straně.

Cestou k penzionu jsme ještě ulovili rychlou téměř drive-in keš u Rychty. Když jsem se konečně zbavil řidičského břímě, zalil jsem medvědí tlapu jedním géčkem a rezignoval na další aktivitu.


Úterý 22.7.

Ráno opět počasí nestabilní. V noci přepršelo, venku se mrouskaly kočky a soused už na sousedce raději nic nezkoušel.

Byl den odjezdu. Do jedenácti jsme v klidu vyklidili pokoj a autem se posunuli opět do Černé vody. Přeci jen tam zůstal jeden restík. Chěli jsme totiž vidět Venušiny misky. Pozorný a tichý turista může spatřit u Smolného kopce malé bytosti, příjemného vzhledu a dobrého vychování. Jsou to Venušiny lidičky. Skřítkům podobné bytosti, podle tradice, obývající vrchol Smolného kopce (404 m n. m.) s ostrohem žulových skalisek. Tolik říká průvodce Žulovskem. My jsme ale měli tu smůlu, že jsme na žádný lidičky nenarazili. Vlastně jsme narazili na spoustu lidiček, ale normálního vzrůstu a pokud nešlo o dobré maskování, byli to obyčejní lidé. Teď mě tak napadá, co když ne? Celou doby jsme tolik lidí nikde nepotkali. No že mě to nenapadlo hned. Nedaleko vyhlídky, která je tady opravdu pěkná, je schovaná i keška. Bylo ale obtížné ji nepozorovaně dostat z úkrytu. A ještě obtížnější bylo ji tam nepozorovaně vrátit. Snad se to podařilo. Krajina v okolí je zajímavá. Jde o jehličnaté lesy s množstvím skalních a kamenných kupek a srázů. Bohužel nedostatek kopců je na druhé straně vykoupen přebytkem návštěvníků. Nic to ale neubírá na kráse zdejší přírody.

Tímto výletem pro nás také pobyt v Rychlebských horách skončil. Alespoň tentokrát. Ještě se najdou krásná místa, kam bychom mohli zamířit. Takže adieu Rychlebské hory.


Takže shrneme si to:

pobyt: 3 noci

ubytování: 1740 kč

odlovených kešek: 13

spokojenost: maximální


Fotoalbum ZDE